Vázati
Vázati, viežu (vieži, víži), nč. vážu, 2. os. viežeš (vížeš), nč. vážeš; imp. věž, važ; parte, vieže, viežúc. List. fil — co: teplo, došky. Us. Fč. Puojduť k milé váže hrdlo. Výb. II. 639. Sedlák když nenaháže (hustě nezaseje), nenaváže. Val. Vck. — co komu. Strach mu váže ústa. Vrch — koho čím: přísahou, přísnými pravidly. Lpř. — se čím s čím. Průtažný ton váže se oblouč- kem s předešlým tonem. Zv. Př. kn. II. 17. — co jak. Váže jej nade vše stvo- řenie ; Ale v svém netbánie jako za nic neváže toho přikázánie. Št. Kn. š. 49 , 5. — co kam (čím): klestí do otypek. Us. Pdl. Plyn se váže k hmotě přilnavostí. Mj. 116. Mne slabá niťka k životu váže. Kyt. Dítě jí na duši v-la. Sá. — več. V modrý věnec hora váže horu. Vrch. V pevný celek čá- stice v. Mj. 3. V. se u práci Št. Kn. š. 126. Ve vše sě viežeš. Boh. 338 Kdy kto vieže šě v to, což Bohu příslušie. Alb. 14. b. — co s kým. Mní, že se mnú vieže cepy. Výb. — co komu čím. A ty jé, proč pláče, tiežeš, jímž jí viec bolesti vie- žeš. Hr. rk. 117. v. 596. Dle Opatrného chybně m.: jímž ji viec bolestí viežeš.