Veceti
Veceti, zastr. = praviti, říci, sagen, spre- chen. Jg. Z toho slovesa užívali staří aor.: vecech (1. os. sg. ), vece (3. os. sg. ), vecechu (3. os. pl. ), vecesta (dual); my užíváme to- liko tvaru: vece = pravil, a, o, řekl, a, o. Jg. Vece je 3. os. sg. aor. II. od vecati n. veceti, kmen vět. Sr. věta, odvětiti. Zk. Ml. II. (2. vyd. ) 178. Bž. 211. Vece rovné vý- znamem našemu praj, vraj, je přehláska z veca a to 3. os. sg. aor. vecach, od ve- cati (riekať), ktoré v našom ob-ec-ať m. ob- vec-ať podnes žije a z vet-iť v prí-vet-ivý, ob-eť m. ob-veť a jiných zcela tak vzniklo jako vracať z vrátiť. Ht. Sl. ml. 146., Ht. Sr. ml. 313. Cf. Věť. Mudrci vecechu. GR. Řek to vece k němu. GR. Ajta! vece Vý- hoň knězu Oldře. Rkk. 30. I vece Pavel dle výkladu Zlatoústova. Sš. II. 10. A vi- děch, an kadí oltáře a zdvih nohu nahoru i vece hlasem velikým: Bu! Hus I. 302. Kněz vecě pánóm; Vecě Čestmir; Hrdými slovy vece. Rkk. 43. Vsta Libuša s otnia zlata stola, vece: Kmete, lěsi i vladyky. Rkk. 100. Ty, vece, nechceš Boha znáti. Hr. rk. 257. Vece tato slova k Hektorovi. Troj. Páni vecechu. Dal. A nic k sobě ne- vecěsta. St. skl. Poslav dva z učedníkóv svých vece jemu; A když se vína nedosta, vece mátě Ježíšova k němu; I vecechu jemu sluhy. Hus II. 14., 33., 54.