Věnčiti
Věnčiti, il, en, ení; věncovati; zastar. věnčati, kränzen, bekränzen. -- co, koho čím: kameniem i perlami. Rkk. 46. Dubo- vím v., mit Eichenlaub. Dch. Svět by k tobě putoval, oslavou tě věncoval. Sš. Bs. 49. — kdy. Obětná zvířata se věnčila při samém teprv obětování. Sš. Sk. 169. — koho zač. Kolomana za krála věnčat dal. Let. Mt. sl. VIII. 1. 52. Tam za upřímnou ženu sobě ji věnčil (pojal). Ps. srb. II. 61.