Vrknouti
Vrknouti, knul a kl, utí; vrkati, vrčeti, el, ení; vrkávati, vrčívati, knurren, gnurren, schnurren, grollen, knarren; nevrlosť, hněv svůj jeviti, murren. Jg. — abs. Vrčeti jako pes, liška, lev, moucha, kolo. D. Který vrčívá, rád kousává. Ros. Vrkati jako ho- lub. Us. Ani vrkl, ani cvrkl (nepromluvil. Vz Vrk, Mlčení). Č., D. On ani vrkl ani mrkl. Šd. Kolovrátek vrčí. Us. Tč. Jazyk sladké řeči má, ale srdce vrčí. Mor. Tč. Proč jsú vrčeli národové? M. — na koho. Pes vrčí na kočku. Us., Er. P. 9. Nač kdo vrčí, pán Bůh mu to strčí. Prov. Tč. Kdo na koho vrčí, vždy mu něco strčí. Lb. Vrčí na sebe jako psi (hněvají se). D. Vrčí na tu pannu (má na ni oko, chce ji míti). Ros. — Sych. — (komu) kde. Kočka při peci vrčí. Tč. Vrčí mi v žaludku jako v mlejnici. Šml. V teplých jizbách veselo vrčí kolovrátky. Pok. Z hor 49. (Mladému králi) volač vrčalo v hlave. Dbš. Pov. I. 52. Bylo toto někte- rým v mysli těžké a vrčeli nad tím. Čr. — po kom. Dycky po mně vrčíš jako pes. Us. Tč. — kdy. Co do Juří vrčí, to po Juří mlčí. Mor. Tč., Šd. Kolik týdní před Juřím žáby vrčí, tolik týdní po něm zase mlčí. Slez. Sd. Když holubi v zimě hodně vrkají, bývá odměk. — komu. Zezulenka mu kuká, holoubek mu vrká: spi. Sš. P. 69. — s kým. Rad. zv. — proti komu. Plk. — jak (komu). Holub pěkně vrká, do okenka kuká: děvečko moja. Sš. P. 756. (Holub) žalostivo vrka hoře vsiemu lesu. Rkk. 27.