Vřaviti, řvaviti
Vřaviti, řvaviti (na Slov. rvaviti), il, en, ení = vřavu činiti, hluk, Getöse machen, lärmen. Nevřavte děti tolik; Řvaví a neví proč. Na Mor. Tč. — na koho, Lärm schlagen. U Uh. Hrad. Tč. — V. = mluviti, praviti, reden, sagen. Na Mor. a Slov. — abs. Ei, čo to za strom? cudzinec vraví. Lipa 177. Řeči sa vravia a chlieb sa je (jí). Lipa I. 4. — co. Mnoho vraví, málo spraví. Mt. S. I. 121. — s kým. Som ustatý a mal bych s tebou ešte nečo vraveť. Lipa 194. — o čem. A aj o tej se vravelo, že je striga. Er. Sl. čít. 65. — na koho (= pomlouvati ho). Na Mor. Tč. — ke komu. Voda ke ka- mení vraví. Mor. Tč. — co komu. Malé útlé děvčátko vraví mamke svojej. Na Slov. Tč. Rozpomeň sa na tie sluby, čvos mi vravieval. Z Liptova. Tč. — jak. Len čo veľa do sveta vravíš. Mt. S. 1. 90. Koruna bez hlavy, bez jazyka vraví, necítí, nežije a srdce mu bije (= zvon). Mt. S. I. 137. Slovenskej sa reči zlobivo nerúhaj, v nej ty oslov hory, doly, v nej vrav ludu, čo ho bolí. Sl. ps. (Tč. ). — že. Ale vravia, že ti ju nedadia. Slov. Tč. Ale ako se vraví, že za dobr aby dobrô nečakal, tak sa aj tu stalo. Dbš. Sl. pov. I. 391.