Vřeštěti, 3. pl
Vřeštěti, 3. pl. -ští, vřešti, ště (íc), ěl, ěn, ění; vřeskati, vřískati, vřesknouti a vřísk- nouti, skl a sknul, ut, utí; vřeštívati = vřesk vydávati, schreien, kreischen, quäken. Ve Slez. a na Mor. vřeščet, Klš., Tč., břeštěti. Us. Vck. — abs. Ani nevřeskni. Us. Nesere to, neští to a jak to chytneš (a jak s tým pohneš), vřeští to (= řetěz). Na Mor. a ve Slez. Šd. Vřešti, jakoby ho dřel. Pk. Hned vřeští, jak kdyby ho na vidličky (na nože) bral. Šd. Zajíc vřískl. Kká. Td. 329. Zajíc, koza, žába vříská, vřeští. Kom., D., Zlob. To vřeští (špatně zní). D. — proč: bolestí. Us. — o čem. O tom ani nevřeskni, Bern. — komu kde. Nevřešť mi tu poza uši. Mt. S. I. 108. — odkud. Z louky vřískl chřá- stal. Kká. Td. 40.