1. Vůbec
1. Vůbec (zastr. vóbec; v-obec). Jg. V. místo: v uobec (v obec), vz Ó (se rozkládá v uo; později ů), Dnes, V., Gb. Hl. 73., 76., Bž. 125., Vůči, Vůkol. Jest to akkus., jehož nyní užíváme za příslovce. — V. = obecně, zjevně, veřejně, öffentlich. V. vydati, v. na světlo vydati, v. vytisknouti dáti knihu; zjevně v. čísti, v. oznámiti; a ten dekret v. provolati dali; v. o tom rozprávějí; hra v. ukazovaná. V. Vůbec něco prodávati. D. Když se těchto práv napravení v. vyhlásí. Zř. F. I. U. XVIII. — V. = obecně, povšechně, bez výminky jednoho neb druhého, insgemein, allgemein, insgesammt, überhaupt. V. známý, notorisch bekannt. J. tr. Je v tom vše v. a zvlášť, es ist darin alles und jedes; On v. jest nevinný. Us. Dch. Jmění v. = hrubé. Dch. A téměř všechněm v. bylo známo, že... BR. II. 5. a. (Šd. ). Přikazujem všem vůbec a jednomu každému z poddaných našich. Zř. F. I. A. II. Právo voliti má v. každý občan říše rakouské, který... ŘZ. 1850. č. 1. §. 12. Což všem v. náleží (obecný); v. běžný, v. zvyklý. V. Každého v. člověka mysl tam jde. Kom. Vůbec všem a jednomu každému zvláštně (obzvláštně. V. ). Jel. V. známý, užitečný. D. Co vůbec prospívá. Kom. Co kůň a vlk skousají, vůbec říkají, že se potom nerado hojí. Prov.