Vůně, ě, vůnička
Vůně, ě, vůnička, y, f., der Geruch. V. libá, dobrá, zlá, protivná, Jel., spálená, Us., líbezná, D., milostná, Ler., juchtová, Šp.; nemilá v. = zápach. Nz. V. květiny, pry- skyřice atd. V. vína, die Blume, das Bou- quet. Sk. Čich vůně, jak co páchne, cítí a rozeznává. Kom. Pižmo libou vůni vypouští. Kom. Vůni vydávati, Br., Kom., vanouti, vůni růží do sebe táhnouti. D. Kosatec šatům libou vůni dává. Byl. Zlou vůni od sebe dávati. V. Té vůně nikdo snésti a číti nemůže. Ler. V. z kadidla jest libá; Bohu jako libá v. příjemný. BR. II. 195. a., 854. a. Cedrus svú vóní hady zapuzuje, tak dokto- rové svatí ďábly a kacieře naučením svým; Jacinktus také jest květ aromatský červené barvy, vóně rozkošné; Nosem vuoni dobrú a zlú rozeznáváme; V. mandragor znamená ctnosti. Hus III. 23., 68., 85., 91. (Tč. ). Člo- věk po řeči, bylina po vůni se zná. Prov. Čím víc zetřeš koření, tím víc vůně dává. Mor. Tč. Vůní vůl netyje. Pk. Mnoho v., málo pečeně. Dbv. O vůni květin vz Sbtk. 50. Tu toliko drží se, kde v. ctnosti cítí. Kom. Vóně ctností jsúce naplněni; Kristova dobrá vuoně jsme. Hus II. 136., III.. 9.