1. Vy
1. Vy, nom. pl. zájmena ty. Vy, gt. vás, dat. vám (zastr. vom), akkus. vás (zastr. vy), lok. vás, instr. vámi; dual: nom. a akk. va, v f. vě, gt. a lok. vaju, dat. a instr. váma. Vz Ty. Místo gt. vás klade se váš kdy? Vz Já. Vám dáno jest znáti tajemství. Br. Kdo bude po vás děditi ? Us. Na vás jest pořádek. Us. Dám se mezi vámi najíti. Dievčie ruka na vy k vládě slaba. LS. v. 106. Buďa vama nechal bych ho, ich an euerer Stelle. Na Mor. Brt. Jak je vám, wie befinden Sie sich? Mor. Šd. — Kdy se klade a kdy vy- nechává? Mluvíte. Vy cestujete, oni sedí doma. O tom vz Já. — Vy, mluví se k jedné osobě z uctivosti (lépe než: oni); vz Oni. Užívá-li se ho o jedné osobě, klade se při něm spona slovesa býti do pl., ale adjek- tivum a příčestí do singl. Vy jste dobrý (ne: dobří). Vy jste se zmýlil (ne: zmýlili). D.