Vylouditi
Vylouditi, luď, loudě (íc), il, zen, ení; vyluzovati = vymámiti, entlocken, ablocken. — co, koho: pannu. Th. Bulla papežova na odpustciech pokánie, najlepšieho kusu, zapomněla, proto aby peněz viece vylúdila. Hus I. 364. Ocel jiskru vyloudí. Kmp. Č. 122. Jejž divný zpěv tvůj vyluzuje. Koll. l. 389. — co na kom: peníze. Sych. Sna- žili se v. na nich konečnou odpověď. Pal. Děj. III. 3. 177. Ondrová vyloudila na dívce její loktušku. NB. Tč. 240. Vyloudil i jiné zboží na našem otci. Půh. II. 498. Penie ze na chudině v.; Zloděj na ní v-dil. Hus I. 470., 220. Ten mamič na krávě tele by vy- loudil. Prov. — co čím. Rád by houserem berana vyloudil (klobásou polt slanin srazil i. e. menším darem větší získal). D., Č. V. co svou chytrostí. Štelc. — co komu: slzy, lépe: k slzám pohnouti, rozplakati ho. Us. Brs. 261., Km. V-dil mi mé tovařiše. Půh. I. 184. — odkud: z města. Us. V. se od někoho. Rk. Ten by z krávy tele vyloudil. Dch. Povzdech se mu z prsou vyloudil; Z hudebního nástroje krásný zvuk v. Us. Ty štědrý večere, na každém prahu úsměv ty vyloudíš neb slzu z řas. Sládek. V-dil se z vlhavého mraku. Kká. Td. 176. Z veršů těch nemohu jasný smysl v. Mus. 1880. 42. V-dil od něho peníze. Us. Šd., Bkř. V. ně- koho z hospody. Us. Tč. V. soupeře 7. hra- deb, Pal. Děj. III. 3. 152., z města. Alx. — co, koho kam. V. někoho na pole, Solf., na procházku, do lesa. Us. A on ti ju lódil (loudil) ten kósek po kósku (kousku), až ti ju vylodil k červenýmu mostku. Sš. P. 136. Že jich Holý a Jan Černý odsud sebú na jeden mlýn vylúdili. NB. Tč. 113. Slezané silně vtrhli do Čech a vylúdivše Čechy po sobě i obrátili se zase na ně. Let. 54. Jeden nešlechetník vyloudiv matku svou ven za město zamordoval ji. Dač. I. 168. Pohled ten vyloudil na tvář jeho úsměv. Hrts. — koho kam jak. Všecky před město sobú vylúdi pod umluvením přelstivým. Alx. V. v. 1979. (HP. 48. ). Chytře, lstivě někoho do lesa v. Us. — co kde. Nevyloudíš u vlka kóže. Mus. Na tváři něčí úsměv v. Us. Pot v potnici z těla vyluzovati. Kom. — se odkud = vykrásti se. Troj.