Vymluviti
Vymluviti, il, en, ení; vymlouvati, vy- mluvovati = vyříci, vysloviti, aussprechen; vše do konce pověděti, ganz ausreden, her- aussagen; důkladně vysloviti, ausdrücken, aussprechen, beschreiben; mluvením způso- biti, aby něčeho nevěřil n. nečinil, ausreden, aus dem Kopfe bringen, aus dem Sinne reden; mluvením vyvolati, vyvésti, vymoci, dostati, herausreden, durch Reden heraus- bringen, herauslocken; vymíniti sobě, aus- bedingen, vorbehalten; vinu s někoho sníti, entschuldigen; vyláti, ausschelten; se = do syta namluviti se, sich ausreden, genug reden; očistiti se mluvením, sich entschul- digen, sich rechtfertigen. Jg. — abs. A proto tak vymlúvají, že sami túž cestú běží a chtie mnoho obrokóv mieti. Hus I. 453. Když vymluvi, vyjide s svými učedlníky. ZN. A všichni póhonové, kteříž se dějí k soudu zahájenému, ač to není vymluveno (ausdrücklich bestimmt), zavitíť jsú póho- nové. CJB. 379. Toto jest vymluveno (durch einen Schiedsspruch entschieden), jestliže by se kterého z nás která pře dotýkala. Arch. II. 275., 278. Vymluviv (domluviv) sešel s kazatelny. Jg. — co, koho. Ledva to vymluvil (vyslovil). Us. Nemohu to vymlu- viti (vysloviti). Kom. V. koho = vinu s něho sníti. V. Vymluv mne. Us. Abych vymluvil (pověděl) všecky divy tvé. Ž. wit. 25. 7. Vymluvujiece chválu Hospodinovu. Ib. 77. 4. Komu přejeme, toho rádi vymlouváme. Kmp. Č. 156. Kázali mně otec, máti, ti mja budú vymlúvati; Jak ta slova vymluvili, v ka- mení se obrátili. Sš. P. 189., 775. (Tč. ). Své výstupky vymlúváme. Us. Tč. Vymlúval bych zlosť svú, ale nevím jako; Neposuď nikého, vymlúvej každého. Na Mor. Tč. Lečby toho našeho seznávače a správci ne- moc aneb jiná hodná příčina vymlúvala. Arch. III. 253. Nevědomie každý hřiech, každú vinu vymlúvá. Vš. Jir. 384. Aniž ho vymluví ustanovenie lidské, jimž se přestu- puje božie přikázanie; Velmě jest nemúdrý, ktož hřiech vymlúvá; Hřiechu obyčej ne- vymlúvá ani přirozenie; I kto by mohl vy- mluviti, neřku vypsati všecky psoty, co jich móž člověk v světě mieti. Hus I. 188., 228., 476., III. 110. (Tč. ). — co, se čím (na svou omluvu uváděti). Něco slovy v. (vysloviti). Kom. V. se nevědomím, nevě- děním, Knih. tovač., časem, Br., nepamětí. Er., J. tr. Kupec se vymlouval opozděním pošty. Ml. Kdež úředník svého pána vy- mlouvá a pánem svým sebe nevymlouvá, dobřeť jest. O. z D., Arch. II. 484. A tím aby se žádný v. nemohl. Zř. F. I. U. V. Avšak kteroukoliv příčinou z dotčených tří v. by se chtěl. Er. V. se nemocí. D., Mus. 1880. 254., Dač. I. 203. Ten v-vá se domácími péčemi; Čechové císařem se vy- mlouvají, že jeho nechtí opustiti. Pal. IV. 2. 154., V. 1. 148. (Šd. ). Aby každý o tom věda neměl se čím v. 1525. V. se úmluvami; V-li se panem Oldřichem; V-val se potře- bami kostelními, sjezdy s kniežaty i rozličně jinak; Že smieš se tiem lidem vymlúvati. Arch. I. 151., II. 27., 228., IV. 145. (Šd. ). A on jich (těch zlatých) na ní svú pěknú řečí vymluvil a vyprosil; Dávaje jí tu vinu, že by ona na jeho ženě pěknú řečí základ vymluvila. NB. Tč. 21., 223. Ani se druh druhem vymlouvaje; Jeden na druhého ne- ukazuje ani sě druhým vymlúvaje. Listy z r. 1477., 1482. (Tč. ). V. se zlou cestou. Žer. Záp. II. 102., Vš. 40., Tov. 93. Aby bezbožní ničímž se vymluviti nemohli. BR. II. 107. a. Rozkazem Kristovým se vymlou- val. BR. II. 314. (Šd. ). Mnohými chytrostmi kněží sě vymlouvají; Chceš-li tiem duovo- dem sě vymlúvati. Hus I. 396., 435. Boha nemožem ižádnú řečí vymluviti. Št. N. 106. V. se něčím, lépe prý z čeho; ale obě vazby jsou dobré. — komu = vyláti. Scip., Us. Správec šafáři notně vymluvil. Ml. Vymlu- vil mu, co se do něho vešlo. Dch. — co komu odkud: z hlavy (aby nevěřil, neči- nil něco). Us. V. něco ze srdcí lidských. V. Vše jsem sestře vymluvil. Ml. Nedal si to v. Us. Nevymluvíš si nic. Tkad. Já si to všelijak vymlouvám. Us. Němc. Něco si v. (vymíniti). Soud kn. opav. Vymluvi imě tvé bratří mej. Ž. wit. 21. 23. — koho, se odkud: někoho z domu v. (vyvolati). Háj. Se z něčeho (vinu se sebe svalovati), Br., Solf., z vazby. Sych. Nemohu se z ničeho vymlouvati. Us. V. se z něčeho. Chč., Tkadl. II. 26. Aby žádný z toho se nevymlúval; Aby nižádný proti té zápovědi učiniti ne- směl a potom, jestliže by kdo jinak učinil, by ničímž z viny nemohl se vymluviti. Arch. IV. 442., V. 282. Adam vymlouval se z hřiechu; Tiem dóvodem v-vil by se Jidáš i kněžie z smrti Kristovy. Hus. I. 199., 215., II. 433. a j. (Tč. ). — se. V. samého se. V. Jen se pořád nevymlouvej a pojeď s námi. Us. Šd. Vymlouvá se každý, ktož viece zemské než nebeské věci miluje; Ale ona se jako vymlouvá řkúc. Hus II. 253., III. 60. Nadarmo čert svou mateř bil, že se neuměla vymluviti. Kom., D. Vymlouvá se, an ho ještě neviní. Vz Ničema, Výmluva. Č., Lb. — co od koho = vylákati. — co na kom (jak). V-vil na hospodáři mój list. Půh. brn. 1406. Vymluvil na ní peníze pěknou řečí. NB. Tč. 21., 223. Tu on na něm v-vil list mým slovem. V-vil na mém úředníku nadbyt, půlpata hř. gr. platu. Půh. I. 241., II. 286., 418., 542. Na někom hřiechy vymlouvati. Chč. 377, Aby, což mohú, na lidech vymluvili. Hus II. 67. Na jalové krávě tele by vymluvil. D., Č. Vymluvil by prase na svini. D., Č. — koho, se od čeho. Od smrti řečník se nevymluví. Rad. zv. Já jich neumiem vymluviti od hřiechu; Od toho mordéřstvie vymlúvá se sv. Petr řka; Netoliko hřiešníky k sobě volá, ale jim káže, s nimi jie a je od utrhačóv jich vymlúvá. Hus I. 101., 232., 260. (Tč. ). Od smrti se vymluvil. GR. — co (se) jak. V-vil jsem se za slušnými příčinami. Žer. Vz předcházející věty. V. něco na někom krásnými řečmi a sliby. Chč. 448. Sám se udává, kdo se bez potřeby vymlouvá. Us. Šd. To široce vymlouval. Pal. Děj. IV. 2. 270. V-vil na mé ženě hřebíky bez mé vuole. NB. Tč. 121. — koho kam: na lov. Háj. Kochan mladé kníže pod způso- bem myslivosti do lesa vymluvil (vylákal). V. — (za koho) kde. Dále každý, tak pohnaný jako původ, sám za se vymlouvej aneb vymlouvati můž před soudem buď žena nebo muž. Vš. Přec právem tyto pří- činy každého vymlouvají. Kol. 11. Výmienka mezi stranami byla vymluvena. NB. Tč. 213. Ktož je před Bohem vymluví od svato- kupectví (biskupy); Eva na hada hřiech počítala, když se před Bohem vymlúvala. Hus I. 415., II. 433. — skrze co. Aby skrze to nemohl se žádný člověk v., který.. Hus III. 305. Ač obviněný nestál by v čas uložený, aniž by hodně vymluven (omluven) byl skrze někoho. CJB. 383. — koho v čem. Také mistra Václava v tom sú vy- mlúvali. List z r. 1532. (Mus. 1880. 499. ). — se na koho (= vinu na něho sváděti). Us. Na žádného se nevymlouvej. Šd. — koho ke komu. Polský Boleslav vymluviv ho k sobě dal ho oslepiti. Bs. — s adv.: To se tvrdě, měkce, krátce, dlouze vymlouvá (vyslovuje). L. Pořádně v. Jel.