Výmluvný
Výmluvný = kdo o něčem dobře, pěkně a ozdobně mluviti umí, beredt, wohlredend, beredsam. Výmluvná řeč, výmluvný muž, Troj., žena. Brikc. Častokrát svú pravdu jedna strana řečí podobnou a výmluvnou přede pány vyvede. O. z D. Paní moudrá a výmluvná; Pilný náš a v. zpravodaj, kro- nikář Kozma; V-nými slovy od podniknutí jejich je odvrátil; V-ný to obraz činnosti s pravé cesty zbloudilé. Ddk. II. 328., 468., III. 96., V. 282. (Tč. ). Důmyslné a v-né ve- lebení nejvyšší autority církve svaté. Pal. Děj. III. 3. 71. Strany přísloví vz: Čert, Efeta, Kámen, Mluviti, Plach, Uměti (s inft. ). Vozka, Vyhádati (co na kom), Vymluviti (co na kom). — kde: při pivě. Jv. V. v kázání. Hus III. 45. — proti čemu. Tito jsú v-ní proti pravdě, učení ku křivdě. Hus I. 256. — čím: jazykem. Martim. — V. = vy-
mluvený, omluvený, entschuldigt. Výmluvna
učiniti sebe n. jiného. V. Lečby jej zašla
která příčina, kteráž podlé práva výmluvna
činí (rechtfertigt). Z. D. opav. Ktož pohnán
jsa a za nemocna nebo ven z země jest po-
ložen a k póhonu nebo k žalobe nestojí a
po malé chvíli se při svědčení nebo před
soudem okáže, ten v zmatek ničímž nevý-
mluvný upadá. Vš. Jir. 428. — V. pokrm,
rationalis esca, acroc Xoyuóq = manna, která
svědčila o dobrotě a lásce boží. Desolda. — V. = vyslovitelný, aussprechbar, ausdrückbar.