Vynořiti
Vynořiti, vynuřiti, il, en, ení; vynořovati, vynuřovati = z hloubi, z tůně vydobyti, aus der Tiefe herausbringen. — co odkud. Bůh vynořil zemi z mořských hlubokostí. L. — se = vybřednouti, vyplývati s hloubi, auf- tauchen, herauskommen. — co. Týž smysl vynořuji slova; Evangelium všady působivou moc svou vynořuje. Sš. I. 52., II. 195 (Hý. ). — se odkud z hříchů. L. — se odkud kam. Z mračen vynořil se na měsíc. Vrch. V. se z vody. Us. Ze rtů povzdech vynořil se. Čch. Br. 88. Z hlavy sedmé (listu k Ří- manům) přerozličné nauky vynořovány; Apo- štol vynořuje spolu z vlastní zkušenosti oblaživou moc víry; Člověk dobrý z po- kladu útroby svojí věci dobré vynořuje. Sš. I. 82., 186., L. 75. (Hý. ). — co kde. V san- skritě kořen smi radosť a smělosť vynořuje. Sš. J. 60. Vynořuje a vyjadřuje radosť tu svou před nimi. Šš. II. 203. (Hý. ). — co, se čím. Hlavitá myšlénka listu našeho těmi slovy se vynořuje; Slovy těmi následek ne- vědomí lidí o Bohu vynořuje; Předmět a způsob modlitby se dvojím řečením v-řuje; Myšlénka ona v-řuje se dalšími slovy. Sš. I 25., 28., 92., L. 12. Vynoř vyspou sklad těch skvostných květů. Sš. Snt. 49. — co, se jak. Leč s takovou bohatostí věčné pravdy ty vynořuje, že...; Apoštol oškli- vosť svou nad takovým lidstva počínáním v-řil slavoslovím či doxologií; Mysl dětenčí se modlitbami v-řuje; Čímž právě tužbu svou a hledání své v-řují; Neočekávanosť svou, podivení se a překvapenosť svou vy- nořují slovem: hle, aj; Cit uznání toho vněšně v.; Jiným protikladem panna v-řuje myšlénku podobnou; Avšak materštinou co mluvou srdce v-li hluboké podivení svoje mimovolně. Sš. I. 16., 31., II. 46., J. 33, J. 59., L. 22., 24., Sk. 169. (Hý. ). Na novo se v. Dch.