Vypustiti
Vypustiti, pusť, stě (íc), il, stěn, ění; vypouštěti, ejí, ej, eje (íc), ěl, ěn a ín, ění; vypouštívati = ven pustiti, vyjíti, nebrániti vyjíti, heraus-, aus-, weglassen, herausgehen lassen; svobodu dáti, frei lassen, Freiheit schenken; vydati, herauslassen, von sich geben, von sich lassen; dáti slyšeti, von sich geben, von sich hören lassen; pomi- nouti, vynechati, aus-, weglassen, übergehen; poněkud vydati, heraus-, hervorlassen, hervor- führen, reichen lassen; uvolniti, nachlassen, ausweiten. Jg. — co: duši, ducha, (duch, D. ), život (= umříti), hlas, slovo (vydati), květ, jiskry, V., dobytek, Jel., moč; včely roj vypouštějí. Kom. A ako to povie, dušu v-stí. Er. Sl. čít. 65., Dbš. Sl. pov. I 489. Když vypustil ducha, kopím bok prohnali; Jak to slovo v-la, hned jí hlava odskočila; Nechtěl sokol dobrý býť, mosela ho vypu- stiť. Sš. P. 75., 158., 176. V. studnice. Ž. wit. 103. 10. V-stil znamenie. Ib. 134. 9. Nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svou v-stil. Sš. P. 791. Já som Mataj a kto dostal se do mojich rúk, ešte každý dušu v-stil. Dbš. Sl. pov. II. 16. V-li řeč o něm, že by ustúpil pravdy. Let. 178. V. den, něčí jméno. BR. 11. 74. b., 211. a. A prvý sem hlas v-btil (plače po narození). Hus I. 293. Pla- kánie a vzdychánie v-li sú. GR. V-li ha- vrana. BO. Tak ho dusili, že by byl málem ducha v-stil. Sych. V. ptáka, stroj, páru, kouř, smrad, Us., kámen, zeď (aby vyční- vala, überkragen), Us., šat, sukni (volnější udělati). Slovo v-stiv a vodu rozliv nikdy neschytáš. Šd. — co, koho odkud: něco z mysli, z paměti, V., někoho z vězení, ze služby, z přísahy, syna z otcovské moci, Us., někoho z nevole (svobodu mu dáti), Jg., krev z sebe, Lk., některé místo ze spisu, J. tr., slovo z úst, Jel., Br., vodu z rybníka. Vys. Není hodno slova z úst před ním v. Sych. Aby takové domnění z srdce svého vypustili. Skl. I. 316. Vodu ze sudu, z voz- nice, z rybníka v. Us. Dch. Tu ti ten v-stí z kapsy jedno zlató jablčko. Dbš. Sl. pov. I. 81. Já som vám dosiaľ ani jednu lož ne- povedal, ani ďalej nevypustím z úst pu- stého slova. Phld. III. 2. 144. Strom z sebe vypouští ratolesti, pupeny. Us. Mnoho slov šperkovaných, lahodných z úst vypouštějí. Jir. Ves. čt. 381. (Šd. ). Vyšila na něm (šá- tečku) dvě srdce, že ona mě vypouští ze srdce. Čes. mor. ps. 136. Aby nevypouštěl falešných slov z huby; V. něco ze srdce. Er. P. 165., 235. Každé slovo, co vypustí z huby, je lež. Us. Šd. To (takové slovo) bych ani z huby nevypustil. Us. Šd. Z knihy něco v. KB. VII. Stromoví v-ští již ze sebe pupence. Sš. L. 193. Lépe jest, dí sv. Zla- toúst, neřád vypouštěti z úst nežli řeči ne- čisté. Sš. II. 127. Jako s vysokého hradu snadno je střely dolů vypouštěti. Sš. II. 141. Záhony kvítí z sebe v-štějí. Žer. Památku mistra Jana Husa z kalendáře v-stil. Dač. I. 158. Má také mieti, kdež zbožie postupují neb z věže vypustie, kopu grošuov svého práva. Arch. II. 485. Nemúdrú řeč z svých úst v-stil. Dal. 131. Bůh nevolí žádnému statku všeho rozdati, ale praménky toliko jinam z něho v-štěti. BR. II. 609. b. Moře často se z břehu vypúštie; Mnie, by hřie- chóv byli prázdni, když se zpoviedají, ale z úmysla hřiechu nevypustí; Patři, co v-stíš z úst v řeči, aby nebylo nic marného; Pakli v-stil svú zlosť z svých úst skrze slova ne- čistá a nepravá, tehdy jest hřích smrtelný. Hus I. 135., II. 142., III. 106., III. 181. (Tč. ). — co na kom: svůj hněv (vyliti). D. — co kam: knihu na světlo, Jg., na koho psy, Us.; na vše strany v. Pulk. Na světlo nevypouštěti (tajiti). V. Kázal ho na po- třebu v. Us. Člun vypouštěli z korábu do vody pod pokličkou, jakoby... Sš. Sk. 286. (Hý. ). V-la som si ja sokola pre páva, išla by som ho hľadať, neviem, kde sedává. Sl. spv. II. 48. — čím: sukni aksamitem v. (nastaviti). Us. — co kde. V. místo v psaní, D., v knize. Ml., slovo ve čtení. Ros. Mezi Joramem a Oziášem v-stil tři krále. BR. II. 6. a. V této úmrtní knize zcela jest vy- puštěn. Ddk. III. 191. — jak. Něco mlčením vypustiti (pominouti). V. Ježíš křiče velikým hlasem v-stil jest duch. Hus 1. 249. S jeho-li, žalobníkovým, vědomím jest na ty rukoj- mie vypuštěn? NB. Tč. 99. V-stiv je na zá- vazek manský (pod z... ) Bl. Aug. 4. Zlo- činem ducha svého v-stil. Msn. Or. 61. Vz V. koho kam. — kudy. Žížaly jed žihadlem na nepřítele vypouštějí a nad tím samy mrou. Ht. Sl. ml. 178. V. holubici oknem. Chč. 612. — kdy. Již dne 18/2. v-stil zde duši. Ddk. IV. 49. Ale ako sa to stalo, ona v tom, okamžení dušu v-la. Dbš. Sl. pov. I. 221. Že ta krásná slova v. se neměla při veřejném čtení. Sš. I. 137. (Hý. ). — co proč. Mnoho příčinou krátkosti vypouštím. Har. II 111.