Výr
Výr (v obec. mluvě vejr), a, m. = dravec sovovitý, na Mor. čujík, der Uhu, bubo ma- ximus. V., Frč. 362.. Schd. II. 458., MV. Cf Šrel. 54. U Opavy puvák. V. šedý. Holub I. 124. Kouká (má oči) jako v. Us. Mil byl Čechům jako Taterům výr. Dal. 36. Výr huhlá (vyje), Pt.; v. jest připoután, výry la- pati, chytati, stříleti, honba na výry. Šp. Kýho výra! Brt. S. 23., Šm. Poslati někoho k vejrům = ke všem čertům. Mor. Knrz. Nestojí za výra (za nic). Us. Ehr. Ona je- diná mračila a kabonila se jako výr. Stnk. Místo pouti chodí na výry (chodí na pouť ze zvědavosti). Bkř. V. ušatý za boha ctěn. Dal. 40. — V. = člověk svéhlavý a hloupý, troup, hartköpfiger Dummkopf. Chč. Pravý zevel, lelek, troup, výr. Prov. Poslali výra pro kus sýra, on přinesl tvaroh. Vz Hloupý. Č. Nepočínaj sobě jako nějaký hňup nebo výr, aby tudy jiným v ošklivosť neupadl. Reš. — V. = nežit talovitý pod paží, boule, otok, bubo. Lk., Ras., Sal. 37., 157. 6. Vz Dýměj. Drüsenbeule, f. V. = otok v třieslech, bubo inguinalis. V. — V., něm Wühr, ves u Rovečína. PL., Arch. III. 469.