Vysmáti
Vysmáti (u Místka vysmjať a vysmjoť, Tč. ), směji, směj, smál, án, ání; vysmívati, aus-, verlachen, höhnen, verhöhnen, aus- höhnen, verspotten. Jg. — koho. Jedni mne vysmáli, druzí na mne fukali. Kom. Toho jako blázna vysmívali. Kom. Lidi vy- smívati není žádná věc. Bern. Vysmívať mi- zerného není věc chvalitebná; Matku nikdy nevysmívej ani otca tvého; Čo ho vysmíváš, že je zubatý, keď ty sám v smíchu vyške- ruješ zuby jak lopaty; Chybu na jiném vy- smíváš, snad ju i sám na sebe (= sobě) máš; Koho karhajú, tého nevysmívaj. Na Slov. Tč. Na to princ sa rozrehotal a šu- haja nášho vysmievať započal. Mt. S. I. 62. Báli sa Popeľčíka zobudit, až se tento sám prebudil a vysmieval jich, že ako mu přišli na pomoc. Dbš. Sl. pov. I. 518. Řeč mou vysmívalo. Koll. I. 87. V. dobrou radu, šp. prý m. vysmáti se dobré radě, ale vz před- cházející. — co komu = směšným učiniti. Žádný nebyl, kterýžby něco činil, aby mu toho jiní nevysmáli. Kom. Lb. — se komu, čemu. A král sedí na pavlači, vysmívá se svojí Káči. Sš. P. 104. Vysmál se mu. Ros. — Kom. — se. Jak kdo prehrá, nerád vidí, keď sa kdo vysmívá. Na Slov. — se z koho. Ob. pan. Jak sě budzěm namluvaci a z tebe sě vysmívaci; Jenom se, sestřičko, ze mne nevysmívej. Sš. P, 229., 249., 258. Vysmíval se kotel z hrnca: O jak si ty černý! Slov. Tč. Ach, co to je za slavíček, co tak krásně zpívá, snaď se to můj nejmilejší ze mě vy- smívá?; Nevysmívej se ty ze mě, z chu- dobné děvuchy. Slez. ps. Jak sa chceš z koho vysmívať, pohledni na sebe, zdali to, čo chceš vysmívať, též néni na tebe (tobě). Na Slov. Tč. Čo se ty domníváš, že bych já tě ráda? Já se z tě vysměju, stana za tvé záda. Sl. ps. Šf. II. 51. Z mládenců se vysmívá, když jí dává dary. Sl. ps. Ja dyž tys ňa nechtěla, aj mělas nezačínať, a ze mne sa, děvečko, ze mne sa nevysmívať. Brt. P. 82. On si holku namlouvá, pak se z ní jen vysmívá. Čes. mor. ps. 201. Sú tu lidé nic dobrého, vysmějú se z chudobného; Přes polečko chodíváš a ze mňa se vysmíváš; To sú šelmy ti pacholci ješče se z nás vysmejú; Ty se ze mne nevysmívej, z chudobnej siroty; Z nás se vysměvajú, sami nic nemajú. Sš. P. 258., 360., 534., 602., 699. (Tč. ). — se komu jak: na vrch hlavy. Vz Posměch, Smích, Mrkvička. Č., Lb. Někomu do očí se vysmáti. Dch. — zač. Nechce karhaného za výstupek vysmívati. Na Slov. Tč. — co v kom. Snaď i to je pri tebe, čo v jiných vysmíváš. Na Slov. Tč. — se komu s kým. Nemínils sa ženiť, mohels nezačínat, mohli sa mně s tebú ludé nevysmívať. Sš. P. 216. — koho kdy. Za karhání karhaného jestli kdo vysmívá, obyčajně karhanému v nená- visti bývá. Na Slov. Tč. —se komu kde: v duši. Vrch.