Vyzvoniti
Vyzvoniti, il, ěn, ění; vyzváněti, ějí, ej, ěl, ěn, ění; vyzvánívati = zvoněním vyhlá- siti, aus-, einläuten; vyjeviti, vyklevetati, ausplaudern, ausposaunen. — abs. Ta kráva pořád vyzváňá (= řve); Děcko vyzváňá (= křičí). Mor. Šd. Zvony vyzváňaly, na ulicách stáli luďa prostovlasí. Lipa 225. — co: něčí smrť (hrany zvoniti). D. Vše vy- zvoní (poví). Ros. Věc hodně vyzváněti, die Sache an die grosse Glocke hängen. Us. Dch. Vyzvoniti něco a mezi lidi roz- nésti. Čr. — komu = hrana zvoniti. Již mu vyzvánějí (již jest po něm veta). Us. Komu to vyzváňajú (kdo umřel)? Us. Šd. To zde nechci světu vyzváněti. Koll. I. 256. Trudovej ženě už vyzváňajú a Trud jí ne- věři. Sš. P. 170. Chudému vyzvánějí: Nic nemiéł, nic nemiéł; bohatému třemi zvony: pole, łúky, dům; pole, łúky, dům. Na Zlín- sku. Brt. Vyzvoniti někomu = vybiti, durch- prügeln. Mor. Mtl. Slyšel vyzváněti, neví ale komu. Vz Zvoniti. Prov. Jg., Šm., Lb. — co na koho (vyklevetati). Dh. 24, Syr. — proti čemu: proti bouři. Hlas. — čím: nohama (sedě jimi klátiti). Komu no- hama vyzváníš? Sych. Týž sněm velikým zvonem zámeckým vyzvoněn byl. Skl. I. 200. Vz V. jak. — kde. Ten zas tum vy- zváňá = vykřikuje, křičí. Mor. Tč. Právě v kostele, na věži na ranní vyzváněli. Sá. Jakmile na radnici vyzvoněn byl mír. Pal. Děj. V. 2. 116. — kdy proč. Když večer v městě na modlení vyzváněli. Mus. 1880. 25. — co odkud. Ze srdce jej (vrtoch) cimbál vyzvoní. Čch. Bs. 80. — jak. Ve- likým zvonem vyzváněti, etwas an die grosse Glocke hängen. Dch. Všemi (zvony) mu vyzváněli; Dávají mu na všetkých vyzvá- ňať. Dbš. Obyč. 108. Ty milotské zvony pěkně vyzváňajú. Lidé povídajú: Co to zna- menajú? Sš. P. 166. A na všecky zvony vyzváňat mně dajte. Brt. P. 55. Dokád ti nebudú na zvony vyzváňať. Sl. ps. 62. (Veštec) svatvečer vyzvání lyrou luznou. Fr. Květ. Tie brezovské zvony dumno vy- zváňaly. Phld. III. 169.