Vz
Vz (místo ní někdy: z, s, v), předložka neoddělitelná, činí jen tenkráte slabiku, když přijímá e: vez-mu, vze-jdu: jindy se slabikou, před kterou stojí, v jednu slabiku splývá: vzrůst, vzbuditi, vzkříšení, vzduch, vzdor. D. — Pro dobrozvučnosť před s vy- nechává se i v psaní z: vskočiti, vstoupiti, vsednouti m. vzskočiti, vzstoupiti, vzsed- nouti; jindy odvrhuje se v a vyslovuje se a od mnohých i píše se: ztýčiti, znik, zrůst, zdorovati, zdvihnouti m. vztýčiti, vznik, vzrůst, vzdorovati, vzdvihnouti, Jg., zpoura m. vzpoura atd. Vz Pa. — Vz, předložka řídící akkusativ, zanikla. Předložka vz (vbzt) označuje 1. předmět, proti jehož směru pohyb se děje; směr pak předmětu jest od zdola nahoru, nebo ve vodorovné rovině. Často odpovídá řec. ává a někdy něm. längs, neben, nach. Pohyb může v poklid se změ- niti, ale akkusativ zůstává. Slunce vz hory spěje. Alx. Zvěř plove vz vodu. Anth. Úsilno se vz vodu bráti. Anth. Potok Jor- dan vzpět vzhóru se obrátil. Pass. Vznak na popele ležel. Pass. Zřídlo z hloubí lokte, z šíří půl druhého lokte. Br. Ten vládnul všemi králi co jich bylo blíž i vz dáli. Kat. Z délí 60 loktů. Br. Sníh ležel po polích pídi z tlouští. V. Z tíži 600 centů. Br. I mknuchu sě prudko vz chlumek. Rkk. 51. Tak vz Tatary trči. Rkk. Vz křesťany daň položichu. Rkk. 49. Vz ramena vloži- chu kopie. Rkk. 50. Vyrazichu vz vrahy. Rkk. Plavati vz vodu. I budeš vždy vz svrchu a ne vze zpod. BO. — 2. Předmět, jemuž jiný na roveň se staví — ávrí. Má sobě tu věc věc vzácnosť (za vzácnosť, na místě v-sti). Št. Svú hrdosťú vz něho býti = jemu roven býti. Anth. — 3. Odpor. Kdežto jest slúha vz hospodu. Nesměl vz něho býti. Alx. — 4. Důvod, příčinu. Krá- lová vz to pověděnie užasvši se vece. Kat. 320. Nechtěl by hriechov vz ves svět(= pro všechen svět) učiniti. Št. Kn. š. 235. 18. — Mkl. S. 404. Vz Předložka. — Někdy před- ložka vz se jménem splynula: vzhloubí, vzvýš, vzvýši, vzdál, vzhůru, vzchod (vý- chod), vzhláví, vzdálí. Jg. Vz nahoře a Mkl. B. 416. — Vz u sloves. Slovesa přechodná vůbec a slovesa nepřechodná pohybování (vz Pře-) s touto předložkou složená řídí akku- sativ (nikoli genitiv). Znamená 1. běh činnosti z dola vzhůru, vzhůru nač, k čemu, proti čemu. Sám procítě vzbuď jiné. Kom. Vzbudil protivníka Šalamounovi. Vz Vzdvih- nouti, vznésti, vzplývati, vztáhnouti, vzjíti, vzrůsti, vzepnouti a p. — 2. Sesiluje činnosť, že z úplna ve skutek přichází, značí počátek činnosti. Své království synovi vzdal. Pass. Vz Vzvolati, vzjiskřiti, vznítiti, vzmluviti, vzechtěti, vzbuditi, vzmoci se, vzpěti a p. — 3. Běh činnosti vzhůru je také během zpět, opáčením. Co mu vzkážeš (vz-kážeš zpět)? Vdova vzpomněla si. Náš tatíček sobě vzdý- chá. Konšel úřad vzdávaje (zpět dávaje) pána Boha má vzývati. Pr. měst. Cf. Pk. v olom. progr. 1875. 18. — Pozn. V Ž. wit. má vz často ten úkol, aby ze slovesa im- perfektivného stalo se perfektivní (s význa- mem budoucím při formě praesentní) na př. myšťu meditor a vzmyšľu, meditabor, čakaju exspecto a vzčakaju exspectabo, kraľuju regno a vzkraľuju regnabo a p. Gb. (ve vyd. Ž. wit., ve Slovníčku). Cf. Mkl. S. 200. — Poznam. Místo vz stává často z: zdvihnouti, zchoditi. Mkl. S. 200. Vz na- hoře. Vz také: Složený.