Vzdáti co
Vzdáti co: úřad, Výb. II. 1171., Arch. VII 111., 120., 264, Št. N. 54. 26., kněžství, Výb. I. 319., slávu (hymnum dicere), Ž. kl. 64. 14., chválu, Št. Kn. š. 72., své právo, Kar. 31., rytířský stav, Pass. mus. 482., ducha (zemříti), Ros., domy a hrady, Sv. ruk. 305., své důstojenstvie, Hus I. 424, službu, 1410., světskú radosť. Pravn. 1266 Svú božskú sílu vzdav daľs sě v svých ne- přátel rucě. Ib. 928., 1252. Že muož to zase v. a pustiti, zdá-li se mu obtížno; Mám za to, že soud zemský již dnes vzdáme a do suchých dní odložíme Arch. VIII. 460., IX. 5. — co komu. Pět korúhví mu vzdal. Výb. I. 440. Koruně české své země vzdal. Ib. 450. Neb čím pořádnější mladosť vzda- die Bohu, tím... . Št. Kn. š. 85. (154.). Svému bratru kněžstvie vzdada. Kar. 116. Král své království synu vzdav. Pass. mus. 484. Svému otci tu prosbu vzdav (učiniv). Sv. ruk. 76. — co jak. Ústa má vřelými rty vzdadie chválu. Št. N. 328. 33. Žáci uči- teli povstáním ze svých míst úctu vzdá- vají. Us. Pdl. — co kam. Vzdáti někoho v ruce něčí. Kká. K němu prosbu vzdá- vajíc (činíc). Št. Kn. š. 92. — co kde. Aby na rathause všecky úřady vzdali. Výb. II. 371.— se čeho: práva Pdl. Rdh. III. 196 Cf. 2. Dáti se = vzdáti se (i v dod.). — co komu proč. Když jim jich poddaní pro pokoru česť a chválu vzdávají. Št. Kn. š. 161. — co zač. Tato hruď že poslední svůj vzdech za bratrskou spásu v oběť vzdá. Kká. K sl. j. 154. Za své hřiechy na všaký den oběť jemu vzdávajíc. Št. Kn. š. 161.— co kdy. Vz předcház. Byls tak v ohavnej pótce vzdal božstvie (in discrimine). Pravn. 1251. — co čím. Cf. V. co jak (dod.).