Vzíti
Vzíti. Vemu je dle Kroku (nov.) IV. 50 starý a správný tvar. V. v dialektech. Vz List. fil. 1892. 119. — co odkud. Syn boží vzav z podstaty Marie panny lidské přirození. Pož. 20. Mnoho-li ovoce vezmeš z toho dřeva; Všecka čeleď od ní dobrý příklad vezme; A tiť sú z dobrého utě- šenie duchovnieho púru vzeli svým nedo- statkem. Št. Kn. š. 33., 105., 126. — (co) nač (kam). Přece se na to vzal (převzal to). Val. Vck. Sám pak ženich s nevěstú by vzali na přieklad toho dobrého jinocha Tobiáše; V. na se barvu. Št. Kn. š. 93., 140. Vzal na vojnu, er ging zum Militär. Us. Km. 1882. 303. — si koho proč: z lásky. Hrts. — kde. Chtě s ním podlé dunaje (= řeky) boj vzíti. Pass. mus. 184. Aby vzal odplatu za své skutky v těle i v duši; V němž (v písmě sv.) známosť vezmúc. Št. Kn. š. 28., 123. — co kde jak. Když vládyky mnoho vezmú na svých lidech královým jménem. Št. Kn. š. 156. — se. S tým sa vzal a pošiel, damit erhob er sich und ging fort. Slov. Rr. Sb. Kdeže som a ja vzal (jak jsem přišel na svět) ? DŠk. II. 41. — se vz něco. Králová vz to pověděnie uzasvši se. Kat. 321. Dle List. fil. 1891. 64. má býti: vzavši se. Vzíti se vz něco = něčemu odporovati, na odpor se postaviti. Tedy : Králová té řeči na od- por se postavivši řekla snažně. — s inft. Vzali rozpraviat o tym (počali); Synové dřevařovi vzali strachem se třást po celým těle. VSlz. I. 37, Už se veselnici vzali (= jali) rozchazeť. Laš. Brt. D.