Vzkázati
Vzkázati, vzkáži, vzkaž, al, án, ání; vzkazovati (zastr. = poručiti, rozkázati, be- fehlen); po někom oznámiti, vermelden, an- melden, sagen lassen, entbieten. Jg., Ž. wit. 132. 3. — abs. Pozdravujte nám je. Odpo- věď: Zdrávi vzkazovali. Us. Šd, Wtr. Ja- kožť sem prve psal a vzkázal. Arch. III. 23. — co komu: pozdravení. Pass. Všem milosť naši císařskú a všecko dobré vzka- zujeme. Nar. o h. a k. Svou službu mu vzka- zují. O. z D., Arch. I. 232., Mt. S. I. 98. Po- zdravení vám vzkazujeme. Sl. let. 279., BR. II. 529., J. tr. V-ti někomu zdraví, Jel. Enc. m. 4., Er. P. 494. a., pozdrav, Dch., své po- litování, Dch., svou přízeň. Kat 1450. Co vzkážeš domů vašim? Us. Šd. Že vzkazuju tatíčkovi: Pán Bůh zaplať, že nám to dal. Us. Šd. V-la mi, abych se (si) ji bral. Us. na Mor. Tč. Domluvu svou vzkazoval du- chovním knížatům v Polště. Ddk. III. 178. Vzkázali mi z Klatov pání, že mě vezmou na vojnu. Čes. mor. ps. 246. Službu vzka- zujú môj pán a moja paní a prosia vás, keby ste sa na krátky čas vybraly k nám; predo dvermi stojí koča, čaká na vás. Dbš. Sl. pov. III. 4. Mládenec má vůlu, on si volit může, co mu srdce káže; ale panna ne tak, ona musí čekat, až jí synek vzkáže; Vzkázal ti tvůj milý dobrý den, abys ne- jedla a nepila celý deň. Sš. P. 474., 514. Z toho Čechové velice byli potěšeni a vzka- zovali srdečné díky legatovi. Pal. Děj. III. 3. 67. Žeby přijeti chtěl, když jemu vzkáží. Ib. III. 3. 280., Arch. I. 6. (Šd. ). A já jsem jemu vzkázal, aby přišel a své opatřil. NB. Tč. 259. Zdali ste jí o tom jaké návěští dal, ale vzkázala mi, že žádné. Žer. 349. I vzká- zal mi, abych své pobrala; Oni nám vzká- zali, abychom naň přísud vzali. Půh. I. 297., II. 329. Naleznete-li zmilelého mého, abyste vzkázaly jemu, žeť pro miloště nedužím; Vzkázal mi, že jsem horší, než který ďábel. Hus III. 64. 241. Neb jemu Buoh bieše vzkázal. Pass. 4. — co komu jak: pod rukou (tajně). D. V. někomu po někom po- zdravení. Us. Vzkázal pokaždé v odpověď, že...; Že svolení svého k tomu darování jinými cestami t. j. listem nebo po poslu opatu dal vzkázati. Ddk. II. 240., 403. (Tč. ). Vzkázal mu po témž Plesníkovi, že jemu plniti (platiti) chce. NB. Té. 67. A tak se na tom svolili, kdebykoli krále nalezli, aby vzkázal po týchž, kdeby se chtěl sjeti s jme- novanými posly. Pal. Děj. IV. 1. 79. A jáť jediné pomluvím s ním a po něm ty věci vzkáži. Arch. IV. 7. (I. 12. ). V. někomu něco po listech a poslu. Troj. 475. Po sestře (tobě) vzkazováše. Hr. rk. 91. Vzkázal to těmito slovy. V. Vzkázal mu po listě, BO., Pass. mus. 345., po mnichu. Žvt. otc. 49. b. — komu oč: o zboží, Us., o hubičku. Er. P. 223. Vzkázali sú nám o vašie chvále a o cti a o veselí, BO., o berni. Let. 427. — co komu s kým. My rychtar se všeckou poctivou dedinou vzkazujeme vám poklonu. Sl. let. I. 285. — kdy. Pozdravení, při tom všeho dobrého vám vzkazujeme. Sl. let. IV. 168. Ona mi vzkázala o jarmarce. Er. P. 135. — o čem. Ona mi o tom vzkázala. Us. — s inft. Vzkázal mne pozdraviti. Us. Jg, Šd. — (co komu) od koho. Vzkažte ode mne Herodesovi. BR. II. 254. b. Vzkaž mu ode mne dobrý den. Us. Od Přemysla dobrého přátelství vzkazovati počal. Háj. — pro koho v. (= poslati). Us.