2. Vzníti
2. Vzníti, vzním, vzni, ěl, ění; vznívati = zvuk vydávati, läuten, klingen, tönen. — abs. Jak přikázání božská vznějí. Rozj. o káz. Jakož slova jeho vznějí. Hus I. 136. V zvonečkách vzniecích. Ž. wit. 150. 5. Řeč svatých nic jiného nemluví ani vzní, jedné což....; Kam chcete dieti svú dobrú po- věsť, jenž jest takto vzněla. Hus III. 75., 271. (Tč. ). Bude v. trúba. ZN. Vzněly uši jeho. Bj. — (komu) kde. Vždycky v uších břinkot peněz vzní. Kom. Zvuk strachu vzní v uších jeho. Br. A tak vzní Amen na mo- dlitbách Páně (takový má význam v mo- dlitbě Páně). Hus I. 43. — odkud. Z úst jeho nebeské učení vzní. Br. Řeč vzněla z mých úst. Kat. 1577. — kam jak. V obět- nici vznějí k tvůrci hlasem chvály. Hlas. List vzní v tato slova, NB. Tč. 195. A k té řeči vzní slovo toto Augustina sv.; A k tomu vzní řeč sv. Jeronýma, jenž die; A k tomu vzní ono slovo sv. Pavla. Hus I. 34., 460., 161. (61., 92. ). Popi vzniechu v trúby. BO. Jasně vzněchu zpěváci (clare cecinerunt); Slova jeho nevznějí pořádkem (non sonant disciplinam). BO. To (Philometer) vznie po česku jako milovník řádu. Kšch. 5. — na koho. Můželi proroctví na Ezechyáše v. Roz. Urb. Reg. To vše vzní na peníze. Hus. List, jenž na ně vzní. Arch. II. 303. — o kom. Jména neb skutkové vznějí o osobě Kristově. J. Kap. Postil. I. 42.