Vznítiti
Vznítiti, tím, vznět, vznítě (íc), til, cen, ení; vzněcovati = zapáliti, entzünden. — co: žádosti. Měst. bož. Č. V. sketu, den Feigling entflammen, Dch., válku. Vrch. — co komu (jak). Bez lichvy všem světlo učenosti jako slunce vzněcoval. Hlas. Vzněť zápal váš i nám. Kká. Sl. j. 7. — co, se kde. V. něco v někom. Ruk. sv. Aug. To na slunci se vznítilo. Us. Z kterého (zraku) paprsk jen žár v sluncích může vznítiť; Vzněcovati v někom vztek. Vrch. V těch dvou kdyby mohla vznítiť lásky vroucnosť; Chtěl vznítiť žertvu na oltáři. Kká. Td. 145., 291. Na mysli sú se vznítili, animos erigere. BO. — se jak. Své srdce bych v plamen chtěl vznítiť. Pf. Hříšnosť zákonem rozdrá- žděná se v pochotě všelikého druhu vzně- cuje. Sš. I. 77. — se k čemu. V les otčiny tu patře k slovům těm se vznítil. Kká. Td. 98. K činu duch tě vzněcuje. Msn. Or. 92. — proti komu. Způsobem tímto tak drze revoluci proti nám vznítili. Ddk. VI. 171. — odkud. Od hvězd den se vznítil. Sš. Bs 2. (Hý. ). — čím: horkem. Válka loupežemi vznícena.