Vzvednouti
Vzvednouti, ul, ut, utí; vzvésti, vzvedu, vzvedl, den, ení; vzvoditi (Ž. wit. Annal. 8. ), il, zen, ení; vzváděti, ějí, ěl, ěn, ění, vzvo- zovati = vzhůru vésti, aufführen, in die Höhe führen; vésti, uvésti, führen, einführen. — co: oči. Jg., BO. Vzvedl oltáře. Bj. A to by najspíše vzvedli, kdyby svých otcův almužen zle utracovati nedali. Hus I. 464. Hlavy vzvedše. Št. N. 119. 28. — čeho: očí. Leg. — co kam. Vzvedl mě nad stezky pravdy. Ps. ms. A ti jej mají vzvésti na dědiny pohnaného. Arch. II. 92. Všecky strasti i rány vzvede pán na tě, až tě i po- tře. Hus 1. 57. Protož aj já vzvedu zlé věci na dóm Jeroboam. Ib. I. 446. Vzvede na tu chodbu; Vzvede je na horu. Št. N. 246., 12., 282. 1. Ktož obdrží, toho má rychtář vzvésti na to zbožie. Ms. pr. pr. Nevzvedu ruky své na mazaného božieho. Bj. — co proč. Vzvedl kámen na znamenie. BO. An juž sotně vzvodí oči znojem, mdlobú. Alx. Šf. v. 24. (HP. 94. ). — co komu: smlouvu (uvésti). Bib. Vzvodí mi ucho (vyzdvihne). Ben. — co nad kým. Vzvede svú ruku angel nad Jeruzalemem, aby jej zatratil. Bj. I vzvede duch svój nad zemiú. Anth. Jir. 4. v. I. 57. — koho proti komu. Vzvodíš své svědky proti mně. BO. — co jak. Tu noc vzvede krále bez spanie. BO. — kde. Nediem, by duch sv. i starého nemohl, když ráčí, v své cestě vzvésti. Št. N. 128. 23.