YY jest samohláska retopodnebná, podružná, povstalo zlomenim z
ui (vz Samohláska) a tak se článkuje, že tento původ její při náležitém (to jest tvrdém n. širokém) vy- slovení patrný jest; ústa totiž na retné
u, ale jazyk na podnebné
i nastrojen jest. Nej- starožitnější jazyk indoeuropský, sanskrt, jí ještě nezná a má za ni své starobylejší střídnice; z pozdějších pak jazyků této če- ledi jen někteří si ji vytvořili; tak řečtina ve svém
v (y. vgioc), románština ve francouz- ském
u (tu), němčina v
ü (Büffel) a slovan- ština v ti
. Li
, y. Gb
. v S. N. Cf
. Gb. Hl. 13. Ze
y prvotné znělo jako franc.
u, řec.
v, něm.
ü, viděti z toho, že
y v latině sa- mohláskou
u (Nezamysl — Nezamuslus) a v staroslov. památkách dvouhláskou
ui se nahrazovalo (mui = my). Vz lit. Zv. 56. Mýto lit. muitas, mýdlo lit. muilas, Bystřice strč. psáno Buistrice. Gb
. Hl. 14. Cf. Gb. Hist. samohl. 5. — Ve staré bulhárštině a bez pochyby ve veškeré staré slovanštině byla, jak se dle analogie samohlásek lome- ných
, dle vlastního původu jejího a dle spřežené dvoučlenné litery její podobá, nej- prve dvouhláskou, ale později na samohlásku krátkou a dále i
na jiné slabší střídnice klesala
. Z těchto nejslabší a zároveň nej- rozšířenější jsou
e a
i.
Střídnici 1
. e (é) za y (ý) má na př. srbskocharvátština v kon- covkách ohýbacích a nářečí hanácké skoro vesměs. Gb. ve S. N. Cf. Gb. Hl
. 79
. Na Hané: bele rebe = byly ryby; médlo, déka, sér, bék, Tenec, sen, do roke, rohe, veneso, vendu = mýdlo, dýka, sýr, býk. Týnec, syn, do ruky, rohy
, vynesu
, vyjdu, Ht
., Šb
. V češtině v koncovce 1
. os. pl chcemy — chceme (koncovky -
my již v polovici 16. stol
. se neužívalo; ale v Přerovsku a Opavsku posud: mamy, damy máme, dáme. Vz -
my). Na konci slov: záhy — záhe (Čestm
. ), opěty
(Záboj)
— opěte (Št
. )
— opět. V pro- středku slov: ryji — reju, myji — meju, násyp — násep, sekyra — sekera, Gb., slych — slech, Hš
., hybký — hebký, pryč — preč, nynie — nenie
. Dán list nenie v sobotu. Výb. II. 279. To sě ot nás nenie otchýlilo
. Kat
. 175
. (Gb. Hl. 79. ). Pod Krkonš.: me- slím
, kdebe belo, malem zvonkem = myslím, kdyby bylo, malým zvonkem. Kb. U Do- mažlic: bel m. byl; u Opavy: ohyň, amyn, pynize, sym naopak m. oheň, amen, peníze, jsem. Šb
. Vz
E, Gb
. Hist
. samohl. 108
. —
Pozn. Hanácké
e m
. y zní temněji než české
e: rebe = räbä. Hš. — 2.
Střídnici i mají všecky ostatní jazyky slovanské, které při původní široké nebo tvrdé (ruské a polské) výslovnosti hlásky
y nezůstaly, mezi nimi tedy také čeština. Ve spisovné češtině totiž jenom etymologický pravopis
y a
i náležitě rozeznává, ale obecná výslovnosť jenom v některých nářečích rozdíl mezi těmito hláskami činí a obě úzce jako
i vyslo- vuje tak, že
y ve slově
vysoký právě tak se vyslovuje jako
i ve slově
viseti. Zde tedy původní široké
y seslabilo se v
i a seslabení to spadá do doby historické, asi do doby mezi Husem a Bratry. Hus totiž učil ještě dobře, jak článkovati a kdy psáti se má
y, Bratří pak, důmyslní znatelé ja- zyka českého, přece přijali a svým uznáním posvětili způsob pravopisecký v polovici 16. století již ustálený, podlé něhož se po sykavých souhláskách
: c, s, z vždycky psáti mělo
y i tam, kde analogie zřejmá žádala
i, na př. vlcy, bozy, nosým. Chybu tu sotva by Bratří byli schvalovali, kdyby za jejich dob u výslovnosti české rozdíl mezi
y a
i byl ještě poznatelný býval. Dle Gb. v S. N. Cf. Gb. Hl. 7., 9., 79., Gb. Hist. samohl. 81., 168
. A tak se po
: c, s,
z ještě nedávno všude
y psalo, ale nyní se píše po Dobrov- ském po
c všude
i,
i pak po měkkém s a
z,
y po tvrdém
s a
z. Ht. Zv
. 57
. Činí pak se v češtině rozdíl u výslovnosti hlásek
y a
i posud v severovýchodních Čechách; u Bu- dějovic slyší se
y po:
b,
p, f, v, m. Jižně od Budějovic (v Doudlebsku)
y od
i u vy- slovování naprosto se nerozeznává; ostatně se tam
ý jen v několika cizích slovech ob- jevuje: lekrutýrka, jinak se mění v
ej: mlejn
. Kts
. Také na Mor. a v pruském Slezsku
y od
i dobře se rozeznává: chlapi a chlapy. Šb. Stran střídání-se
y s
i sr. ještě: tova- ryš — tovařiš, ryčeti — řičeti
. Vz Gb. Hl. 79. — Vz I. — 3.
Bále se y střídá s o: nýbrž — nobrž, na Slov. boł m. byl. Vz
O. Gb. Hist. samohl. 108
., Gb. Příspěvky k čes. pravopisu 272. (Mus
. spis. č
. 117. ). — 4.
S u. Surový — syrový
, hluboký — hlyboký. U Do- mažlic: bul, buol, buel m. byl; na Slov. bul m. byl, Šb., naopak mysí m. musí, Hš.; pod Krkonoš.
bul m
. byl, naopak venky m
. venku. Kb. Vz
U, Gb. Hl. 78., 82
. — 5.
S a. Ht. Zv. 58. Vz
A, Gb. Hist. samohl. 103. Pod Krkonš.
a m.
y. nikdá (i jinde), teďká. Kb. — 6
. S 1 v již. Čech
. myčet, myč m
. ml- četi
, mlč. Kts. — Vz
Střídání. —
V stup- nici samohlásek podlé závažnosti sestavené zaujímá
y místo mezi B a
u a nalézá se tedy častěji v souvislosti s těmito hláskami, zejména kdy k seslabování a stupňování se hledí. (Cf. Gb. Hist. samohl. 26. Mus. spis č. 104
. ).
Seslabuje se totiž v
y (pych souvisí s puch, plynouti s pln — plouti, slych se sluch, styd se stud, Ht. Zv. 58. ) a dále v B, na př. duch — dychnouti — dbchnouti (dchnouti); a
stupňuje se t. v
y na př. dotBknu — dotýkám, polBknouti — polykati (tvoříme-li slovesa páté třídy ze sloves druhé třídy);
y v
u: tyji — tuk. Gb. Dále se stupňuje
y v
ý (dloužením): kry — krýti — ukrývati, slych — slýchati, dobyti — dobývati, Kt., Ht. Zv
. 57.; kromě toho v
ov a
av v kořenech otevřených: by — baviti, kry — krov
, ryji — rov, tyji —
otava; v kořenech zavřených
ov a
av se
přesmykují v
vo a
va: kys — kavs — kvas,
chyt — chvátati
. Ht
. Zv. 57
., Kt., Gb. Vz
Stupňování, Jer, Vm. Miklosičovo hlásko- sloví jazyka českého 17, Mkl. aL. 149-165. —
Samohláska y nyní v násloví nepřichází (Ht. Zv. 57. ), čeština se jí zbavuje před- suvkou
v: v-yk-núti m. yk-núti od kořene uk v učiti, na-uk-a. Kt
., Ht. Zv. 57
. Staří psávali také:
ya, yablko, yako, yahen, yadro, yatra, yahoda atd., která slova nyní všecka literou
j se píší: já, jablko, jako atd. Jg. —
Slovostředím je v: býti, bydliti atd., vz Slov. a Ht. Zv. 57. —
V obecné mluvě se y s
ná- sledujícím j stahuje v:
i, í, vyjdu — vídu, kryj — kri, krí; cf. bij — bí
. Jir. —
Y se vy-
souvá (ve slovostředí)
a odsouvá (na konci slov): opět, pak m. opěty, paky, Kt., dosti m. dosyti, lžíce m
. lyžice, Ht
. Zv
. 59
., ná- syp — náspa, kbel — na Slov. kybel, bl- štěti se m. blyštěti se;
y se odsulo v 1. os. pl., kde stojí jeho střídnice
e: chcem m. chceme a to m. chcemy, vz
-me. Gb. Cf. Gb. Hl. 84., Hist. samohl. 78. —
Y se vsouvá v Opavsku před
l a
r, avšak neslyšeti ho úplně: syrdečko, myrkva, vylček, pylný m. srdéčko, mrkva, vlček, plný; také v: sedym, osym m.: sedm, osm. Šb. Vz -
yl, -
yr. — Místo
y jest ve
jménec
h kollektivních a: louky — luka. Vz A. —
Jména v y ukon- čená a toliko v plur. užívaná jsou rodu mužského aneb ženského: mužská skloňují se podlé prvního sklonění mužského (Strom), ženská pak podlé prvního ženského (Žena). —
Mužská vlastní jména v y ukončená sklo- ňují se podlé jmen přídavných: Klaud-y, yho, ymu, yho, ym, ym. —
Po tvrdých souhláskách píše se y;
po obojetných souhláskách píše se y,
povstalo-li z nějaké široké samohlásky n. shoduje-li se s ní: a, o, u: kobyla — cf. cabalus, syt — satur — satis, vy — vos, sychravý — suchý, syrový — surový, myš — mus. Mk. —
Ve sklo- ňování substantiv klade se y: v 1. muž sklonění v akkus. a instr. pl. slov živých bytostí (Páv) a v nom., akkus
., vok., instr. plur. slov neživotných bytostí (Strom). —
Poznam. Od konce 13. stol. až do r. 1520. psávalo se i u neživotných buď
-i buď -
ové jako při životných: skutci tvoji, mnozí roci, dluzi
, divové, domové, Gb., buci, lesi, údi. Jir. — V 1
. ženském sklonění (Žena) v gt. sg., v nom., akkus
. a vok. pl (ženy); v 1. středním sklonění (Slovo) v instr. pl. (slovy); v třetím středním sklonění (Kníže) v instr. pl. (knížaty). Vz Skloňování. —
U adjektiv přisvojovacích: v muž. rodě v akkus. pl. a u neživotných i v nomin. pl.; v žen. rodě v gt. sg. a v nom. a akkus pl. Vz Otcův
. —
U zájmen (náměstek), vz Já, Ty, Ten, Sám
. —
Y se píše u činných a trpných příčestí a adjektiv neurčitého východu, vztahuji-li se jsouce u výroku na podměty pl
. rodu žen
. aneb rodu muž. neživotných bytostí: ženy psaly, ženy byly zabity; stromy stály, stromy byly posekány; ženy jsou mi dlužny; ženy jsou s prací hotovy.
V obecné mluvě i když je podmět rodu středního: kuřata běhaly po dvoře (m. běhala). —
Jak se psávalo y? Vz o tom Gb. Příspěvky k čes. pravopisu, Mus. spis. č. 117, hl
. str
. 241. —
Ý rozkládalo se již na sklonku 14. stol. v aj (ve starých rukopisech pravidelné:
ay), na př. svataj m. svatý, za kteréžto
aj od polovice 16. stol. přehlasované
ej ovládlo (do r. 1842. psalo se ey). Ale proměny této nepřijal jazyk spi- sovný (staří spisovatelé zřídka jí užívali ku př. v tejn vedlé týn, hejřiti vedle hý- řiti, Gb., Ht. ), ale podržel
ý; za to ovšem mluva obecná (kromě instrum. sg.: novým; bez pochyby na rozdíl od dativ. pl. ) vše- obecně ji přijala: mejte, vejskat, mlejn, do- brej, mejti m. mýto, výskati, mlýn, dobrý, mýti; muskejm šatům, v černejch vlasech, rounejma nohama m. mužským, v černých, rovnými. V instr.
sg.:, dlouhým (dlouhym) krkem, hrubým (hrubym) způsobem' i v ob. mluvě; ale pod Krkonoši říkají s velikejm hlukem atd. Kb. S milejm panem Bohem
. Sš. P. 514. Podobně: S tím holejm netopaj- řem. R. zv
. v
. 1628
. Hlasem svejm, s lač- nejm životem. Aesop
. 1581
. Na tom zakládá se pravidlo pravopisné: Píše se
ý, kde se obecně vyslovuje místo něho -
ej: pýcha — pejcha, zmýliti — zmejliti atd
. Ale toto pravidlo není zcela spolehlivé, poněvadž lid i
í v
ej rozpouští: cítiti — cejtiti, no- žík — nožejk, vozík — vozejk, získati — zejskati. Místy říká se i: mnozej, velicej m
. mnozí, velicí (v Podkrk
. Kb. ), a: Čej (m. čí) je to pachole
. Sš. P
. 218. Vz Gb. v S. N. a Gb. Hl. 74
., Gb. Hist. samohl. 99. (Mus. spis. č. 104. ). —
Ve Slovenčině se ý roz- kládá v ej a mimo to i v ie: netopier, pa- stier, tak že se
y dloužilo v staré češtině v
ý (aj), v nové češtině v
ý (ej), v sloven- čině v
ý (
ej,
ie). Ht. — Na Hané i jinde na Mor. slyší se též
é za
ý: mlénský, Sš. P. 479., kévá, bévá, Ib. 550. a p. Podobné dialektické stopy nalézají se také v někte- rých památkách staročeských. V Millionu čte se: mezi králem Barkú a jiném králem tatarském; Jazykem tureckém. Výb
. II.
546., 349. V Mandevillu: Bohatém kupcem s ji- némi bohatými lidmi
. Výb. II. 601. a 602. (Gb. Hl. 11. 4. ). — Místy jako ku př. v No- vohradsku i
y v
ej se rozkládá: husej, ko- zej m.: husy, kozy. Hš. —
Ý se skracuje v e, vz
Skracovaní. —
K slovům ukončeným v ý, á,
é připojuje se ý: 1
. jednoduše: slabý, bos-ý, kus-ý, syt-ý, zdrav-ý; 2.
k sub-
stant. s předložkou bez: bez-hlav-ý, bez- noh-ý, bez-ruk-ý; 3.
ve složení s jinými slovy: modro-ok-ý, zlato-křídl-ý; 4.
k zá-
kladním číslovkám, z čehož řadové číslovky vznikají: šest-ý, osm-ý, mimo: první, třetí, tisící, milionní; 5.
k příčestí času minulého: padl-ý, býval-ý, zachoval-ý, dokonal-ý, za- chovan-ý, dokonan-ý; 6.
pomocí jiných hlá- sek, vz:
-avý, -elný, ěný, -itý, -
ký, -
ný,
-ovalý, -ovný, -ový, -rý, -ský, -vý atd. T. Cf.
Tvoření slov. —
Adjektiva ukončená v ý,
á,
é skloňují se
podlé: Nový. Podr- žují
ý v nom
. a vok. sg. mas., při neživot- ných i v akkus. Vz Nový.
Adjektiva v -ý, -
á,
-é ukončená skloňují se podlé Nový i teh- dáž, když význam podstatných jmen mají: celný, polesný, hajný, hlásný, hospodský
, mýtný, pocestný, poklasný, ponocný, zlatý atd
.; komorná, krámská, panská, kupcová, správcová atd; cestné, měřičné, služné
, pří- vozné, mostné, vstupné, výslužné (Kz. ) atd
. —
Jména vlastní v -
ý: Selibovský, Novotný atd
. skloňují se podlé Nový; ale jak v rodě ženském? Někteří říkají: paní Selibovská, paní Novotná i slečna Selibov- ská, slečna Novotná a skloňují tato slova ovšem podlé
Nová; jiní činí rozdíl mezi paní a nevdanou (svobodnou) a říkají paní Selibovská, paní Novotná, ale Marie Seli- bovských, Marie Novotných (slečna, nevdaná) a skloňují ovšem jen jméno křestné neb slečno atd.: Marii (slečně) Novotných
, s Marií (se slečnou) Novotných.
O tom vz článek: Jméno. —
V obecné mluvě klade se -
ý m. -
í v nom. pl
. rodu muž. slov životné by- tosti znamenajících a m.
-é po tvrdých sou- hláskách, což jest znakem nářečí českého: chudý (m
. chudí) chalupníci, hloupý (m. hloupí) hoši; starý (m. staré) matky, dobrý (m. dobré) dítě, dobrýho (m. dobrého) muže, po dobrým (m. po dobrém) to nejde. Dle Šb., Šf., Gb. —
V Přerovsku a Opavsku -
ý se krátí (tam se samohlásky vůbec krátí): dobry otec. Šb. Vz
E (é). —
Jak ý staho- váním z jiných hlásek povstávalo, o tom vz:
Přídavný a cf. Gb. Hl. 128.