Zábsti
Zábsti, zíbsti, zíbnouti, zebu, zebeš atd.; zebe (na Slov. zabe) a zíbne (neosobně); zeb, zeba; zábl, záblo a zíblo, zábnutí. Vkládá s před příponu infinitivu -ti: záb-s-ti. Cf. Gb. Hl. 65., 140., 141., Bž. 180., Gb. v Li- stech filol. 1883. 123. Se starým ziebsti sou- visí dial. zíbst; v zábsti analogií dosaženo zase a jako ve třásti, másti a pod. Gb. ib. V slezskornoravském nářečí: jebe, žubí mne (= zebe mne). Llk. Frieren, kalt sein. — abs. To dnes zíbne. Us. Zíblo ucho, ruce zíbly (osobně). Us. — koho. Zebe mne (zima mne dojímá). Zebou mne nohy (osobně) Us. Šla do lesa, byla rosa, záblo ju to, byla bosa; Vrać mi, mjila, rukavjice, což mě zebe tuze ruce. Sš. P. 641., 753. (Tč.). Teď ho zebe (= pálí, mrzí), že pole nekoupil. Us. u N. Bydž. Kšť. Nezebe ho (není chud. Vz Blahobyt). Č. — koho kam. Zebe mne v nohy, Us., Ht., v ruce. Ml., Dch. Zeptej se husy, zdali ji zábne v nohy. Us. Šd. Pyšně si vede a v paty ho zebe. Č. M. 98. — kde. Tvoříť nebe, ale zle v něm zebe. Sš. P. 194.