2. Záha
2. Záha, y, f., zastr. = čas, die Zeit; jasné nebe (snad z střněm. kâha, g?ha = spěch), das Heitere des Himmels. Vz Mz. 373. —Nyní: záhy (zastr. záhe, záhé), kom- par. zážeji, záže, záž = rychle, časně, hned, teď, v čas, frühe, frühzeitig, flugs, bei Zei- ten, zeitlich. Cf. Bž. 137., 216. Přišel záhy domů. Ros. I tažechu před sluncem záhe. Rkk. 17. Aby se záhé v tom opatřil. Jel. V pátek na noc aneb v sobotu tím zážeji. Břez. 212. Vojni! vece, z jutra záhe roz- pálímy krutosť vsiu. Rkk. 18. Záhy sko- nalý. Dch. Záhy vstávati, z. z rána. Us. Pdl. Jelikož o dítěti tom později nikde zmínka se nečiní, zdá se, že z. zemřelo. Ddk. III. 25. Kdo chce našetřiti, musí z. začíti. Šd. Přijď raději pozdě na hody, než z. k svá- rům. Šd., Pk. Kdo z. seje, z. žne. Pk. Z. sedlej a pozdě sedej. Hkš. Z. vstávej, pří- klad dávej; Kdo vstává z., nechodí nahý. Tč. Co kopřivou býti má, záhy žíhá (pálí). Jg., Tč.