A se tedy proměnilo v e přehlasová- ním
A se tedy proměnilo v e přehlasová- ním: a) postupným (vz Přehlasování) na konci slov již v nejstarší češtině a toto pře- hlasováni bylo, jak jsme již pravili, v 14. stol. všeobecně dokonáno. Gb. V nejstarších památkách jest dosti nedůsledně provedeno. V L. S. jest počet nepřehlasovaných roven počtu přehlasovaných a: słyše — słyša, ale i buria a zmija. V Ev. se jevi více šetrno- sti k a nežli v L. S.: zjevno m. zjavno, ale i: duša, moja. V Mat. verb. převládá pře- hláska zvláště v příponách: kozie brada (ko- zia). V Rkk. jest přehláska pravidlem. Bě- hem 14. století zavládlo přehlasování toto češtinou takým rozsahem, že i po tvrdých souhláskách platnosti nabývalo a i do koře- nův vniklo: čes, nem, vem, m. čas, nám, vám. Ale později, jak již řečeno, vzdala se čeština přehlásek v kořenech a kmenech jenom ně- kolik jich podrževši: čekati, čejka, čep, če- pice, ječeti, žel, ječmen, ještěr, jez, jezvec, žert atd. Kt.; — b) zpátečním, ale jen u skrovné míře: ve spřežce aj: dej m. daj. Nepřehlasované aj čteme až do konce 15. století (tedy se a před j nejdéle udrželo): najjasnější, zpomínaj. V průběhu 16. století jsou si oba způsoby asi rovny; na sklonku 16. století jest ej pravidlem. — 2. Ve jménech utvořených strslov. — janirvb. Riměnín, Ri- mljaninb. Česká střídnice této přípony jest : -ěnín n. -enín, a se totiž od následující měkké hlásky (zpátečně) přehlásilo v e: Slověnín, měštěnín, měštěné (Št.). V 15. století počí- nají se výminky množiti: křesťané, Římané, zemané, Pražané. V 16. století jest zákon o zpětném přehlasování v těchto jménech zapomenut. Tím zrušila se zpětná přehláska těchto jmen a zrušena zůstala podnes. — 3. V jiných jednotlivých slovech a případech, v nichž nepřehlasované prvotné a se zpětnou přehláskou e se střídá: čeledi, čeleď, čeládka; dieblěj złosti vedlé diabelská moc; dieblík vedlé ďábel m. diabel, Gb.; kněžna m. kňažna (L. S.); světice m. svatice (Mat. verb.); světí — svatí Pass. — A pak se nepřehlaso- valo v příčestí a přechodníku minulého času: uslyšav, držal, ležal; uslyšán, držán (podnes). Až do 16. století byly formy ku př. slyšav, slyševši, slyševše pravidelné a slyšev, sly- šavši, slyšavše nepravidelné. V slyšav jest a nepřehlasované, v slyševši (-še) jest zpětná přehláska e. V nové češtině ujala se pře- hláska e také v mužském slyšev. Týmž způ- sobem tvořeny byly tvary: držal, -a, -o; pl. drželi, -aly, -ala (ne: držali, -ely, -ela); nyní: držel, -a, -o; -i, -y, -a. V příčestí mi- nulém trpném není rozdílu mezi češtinou starou a novou, všude jest pravidlem pře- hláska e, jen v držán a slyšán nepřehlaso- vané a se udrželo. Vz Gb. V 15. a v první polovici 16. stol. jest pro zpátečné přehlasování i pro zrušení přehlásek převrat, proto v památkách té doBy nepře- hlasované a, přehlasované e a po zrušení pře- hlásky e opět nepřehlasované a jedno přes Druhé se střídá a mate. Bylo tedy v užívání do 14. stol.: daj; křesťan, křestěné; vzal, vzetí; v 15. a v polovici 16. stol.: daj i dej (do konce 16. stol.); křesťan, -ěné i -ané; vzal, vzeli i vzali; od Druhé polovice 16. stol. Dej (od 17. stol.), křesťané, vzali. — Pře- hlásky se tedy z části zase odstranily a sice a) zrušením, přehlásek postupných. Od konce 13. stol. do konce 14. stol. vysky- tují se některé sem spadající přehlásky, které se tedy po 14. stol. opět zrušily: čes, jesný, že- lář m. čas, jasný, žalář. — B) Zrušením pře- hlásek zpátečných 1. ve spřežce aj: tajný — tejný. — 2. Ve jménech tvořených příponou — janinb zrušila se přehláska v 15. a 16. stol.: měšťané. — 3. V jednotlivých slovech: smáti, přáti. Gb. Vz více v Historii českých samohlásek. Sestavil J. Gebauer. Ve Sbor- níku musejním II. v Praze 1870. —