Zahubiti
Zahubiti, il, en, ení; zahubovati = zka- ziti, verderben, vertilgen, vernichten, aus- rotten. — abs. Kažte ji z té kopy (grošův) propustiti, neboť jest velmi zahubena. Arch. IV. 230. — co, koho: símě; Mor stáda za- hubuje. Jel. Z. měštěnína, sebe samého. V. A miesto jeho z li. Ž. wit. 78. 7. O zastaň mě, Jene svatý, zahub jazyk jedovatý; A ona ho zahubila, zlató šňůrkó krk zatáhla, do zahrádky zakopala. Sš. P. 56., 158. (Tč.). Na Zdeňka z Lobkovic od stavóv žalováno, že by je z. obmýšlel. Dač. I. 246. Že by bylo škoda takú hlavu z (nevycvičiti). Zátur. Pr. IV. 102. Nedaj mě z. Půh. I. 337, Kte- rak sem měl učiniti, ani mě chtěli z.? Hus I. 107. Král mnohé múdré zahuboval. Kšch. 5. Zlý člověk, když sám hyne, rád by celý svět zahubil. Us. Šd. — co, koho čím: město ohněm a plenem, koně velikým ob- těžováním. Jel. Nemoha ho zasáhnouti me- čem, hledí jej z. modlitbami Ddk. IV. 299. Mě bráním (loupením) na mém zboží z-bii. Půh. I. 283. Aby chtě pomoci sobě jiných tiem nezahuboval. Št. N. 88. 33. — co, koho s kým. Z. někoho s celou rodinou. Jel. Padesáte pět mužů měla, s každým dítě z-la. Sš. P. 3. — co komu. Buče hora, buče (rozvíja sa) a ten lešík nechce, sama si si, milá, zahubila ščesce. Sl. spv. IV. 128., Sl. ps. 86. Z-bil mi mé zboží; on mi můj dvůr i tvrz z-bil na stavení. Půh. II. 11., 372. Nedávala mu lakôtok a nezahubila mu zdravu chuť. Hdž. Čít. 119. Kazatelé meč slova božieho v rukú držie, aby kacieřóm a protivníkóm viery sv. sě protivili a jim jich bludy z-li. Hus III. 39. — koho, co kde: u věži. Dal. 127. Vz Z. koho čím. — jak. Dáte se lúpiti, nažiti, bíti, mrtviti a na věky z. Hus I. 199. Než člověka sva- tého ne s právem by měl z. Pass. 24. — proč. Skrze to jsem zahuben i s svými lidmi. Půh. I. 337. Kristus za ny kopie dal v bocě svém pohřížiti a oni chtie pro lajna tohoto světa bližnieho z. Hus I. 175,.