1. Zajíti
1. Zajíti. — abs. Když mělo slunečko zachoditi. Wtr. exc. Na to si dej z. chuť. Us. Fč. — kam (odkud komu kdy). Starosť její zacházela dál. Jrsk Zašel kus do lesa od svých druhů. Šml. Zachází mu za nehty (počíná se mu zle dařiť). Us. Kšť. Len nedávno k nej počal zachádzať a už bude z toho svatba. Rr. Sb. Zašel v les. Vrch. Nedaleko srny zašly a už srny jich tu našly. Sš. P. 746. (188., 410.). Když bylo slunce za hora zašlo. BO. Ti časem mezi ně zacházívali, Výb. II. 1446. Z. u poku- šení, v blud, ve zlé, v hřiech, v dluhy. Št. Kn. š. 48., 119., 127., 131., 156. — čím (kam). Až mu pláčem počechu oči zachá- zeti. Výb. I. 824. Tak jí oči zašly mdlobú. Hr. ruk. 119. By těmi marnostmi nezašli v hřiech. Št. Kn. š. 143. (144.). Dítě se za- šlo pláčem (pozbylo dechu). U Žamb. Dbv. — s čím (komu jak). A jakž jsou s ji- nými zacházeli, tak také i s nimi král za- šel. Pož. 189. Zachodilo mně dobře s tým mlékem (obchod se dobře dařil). Brt. D. 293. — oč. Což by mě zašlo od něho o rychtářství; Slíbil mi, až by mi co o to zašlo, že mě ze všeho má vyvaditi bez mé škody. Půh. I. 333., II. 108. Po obědě po- čali se opět o to zacházeti (jednati), až se dobře posvadili Výb. II. 1449. — koho. Kdyby je které protivenstvie zašlo. M. Dřéve než je zajde válka. Št Kn. š. 166. Zajde-li mě smrť s tú vinú. Sv. ruk. 300. — se v čem. Plakal, až sa tak v slzách za- chodil. Slov. Phľd. XII. 255.