Zametati
Zametati, metám a meci, (zastr. zamětati); zamítati; zamésti, metu, meť, meta (ouc), tl, ten, ení; zamítnouti, tnul a tl, ut, utí, zamítávati, zametávati = zaházeti, bis hin- ter etwas hinwerfen, wegwerfen; odmítati, von sich weisen, widerlegen; zavrhovati, verwerfen, verschmähen, verachten, Verstos- sen; koštětem, smetákem mésti, aus-, weg- kehren, fegen; na Mor. také = kulhati, hinken; se = zakryti se, sich bedecken o. schützen. Jg. — abs. Sníh zametá (dělá záměti, závěje). Mor. Šd., Vck. Ale z-tá (běží) len sa tak za ním práši. Mt. S. Budeš drevo nosiť, kúriť, zametať a pratať. Dbš. Sl. pov. I. 147. — co: jámu, příkopy, studnici z. (zaházeti). Solf., Háj., Flav., důvody, slávu, prosby (odmítati), Jg., Jel., něčí radu, Troj., kacířstvo, Kom., něčí domnění, práci, šle- chetnosť, Jel., cestu, dům, pokoj, prach, smeti (metením vyčistiti). Us. Naše právo nezametávejte. Sl. let. IV. 77. (Smylní) za- miecúce slova božie. Hr. rk. 353. Já tvú moc zamieci. Pass. 506. Sníh ho zametl (za- vál). Us. Vck. Mizlo to z toho stolu, akoby to bol z-tal. Dbš. Sl. pov. 1. 22. Něčí žádosť z. Šp. Z. něčí svědomí. NB. Tč. 22., 151., 179. Z. svědka, NB. Tč. 232., nabídnutí, Ddk. III. 143., radu. BO. Což by k smilství sloužilo, všecko zamítej. BR. II. 23. Abraham zamietá jemu službu neužitečnou ; Nezamietaj člověka, jenž se obracuje od hřiecha. Hus II. 248., I. 250. — co, koho, se čím: co, koho kamením, Bib., Har., pokoj smetákem, Jg, sukní ulici, D., šachty a doly kamením (zavaliti). Vys. Se pavezou (zakryti se), Cyr., se štítem proti šermům pomluvy. Kom. Štít, jímž se mají rytíři zamítati a šípy naň bráti. Kanc. sv. Štěp. Vůl zametá nohama (šantá). Šd. Vítr tam zamětá sněhem. Us. Šd. Braň sě a zamietaj písmem, kněže! Hus I. 179. Jimiž (smlouvami) se strana odporná proti stavům Hájí a zamítá (zastírá). Skl. V. 351. Kdo jazykem zametává svých bližních pi- tvory, zanedbává pohlednúti do svojej ko- mory. Na Slov. Tě. — co kam = odkládati. Něco do dlouhé truhlice z.. V., za hřbet. Sych. Skalkami chlieb drví a metličkou do studničky zametá (= ústa. Hádanka). Mt. S. I. 133. Avšak poroučeje se pánu Bohu zamítám to za sebe (unbeachtet lassen) a svým obyčejem předce kráčím. Žer. 318. Něco na hromadu z. Us. Boží slovo za hřbet z. BR. II. 305.— co, čím odkud (od sebe) = odhazovati. Jg. Nezamietej mne od obličeje tvého. Ž. wit. 50. 13. Od své milosti je za- mítá. BR. II. 96. — koho = jím zavrhovati. Jel. — co, koho proč: pro nepravosti (zavrhovati). Us. — Ve své prchlivosti ně- koho z. (zavrhovati) Pís. br. Boha zamietá pýchú zamietaje jeho kázanie. Hus. I. 75. — se = zakrývati se. Jg. - co, se čemu: se ranám. St. skl. Rybám udici zamítati. Bech. — se k čemu. Tak duše pravá mi- lovnice k žádné sě škodě nezamítá. Hugo. — kde. Každý den ve třech pokojích za- metá. Ml. Každý ať zametá před vlastními dveřmi. Ml. A posaváde Krista v nauce i ve svátostech nejvíce lidé učení zamítají. Sš. L. 188. Zboží na humně na hromadu z. Us. Tč. Sedí-li kdo nebo stojí a jiný okolo něho zametá, odmetá mu štěstí (onen se ne- ožení). Us Brt. — se proti komu. A na hradu obvýšné mysli se dobrými radostmi proti zlým jiných úmyslům zamítati; Pavel zamítá se proti takovým nářkům a proro- kům ; Která (města) tedy jím (Pavlem) co svým učitelem proti bludařům zamítati a zaštitovati se nemohla. Sš. II. 158, 177., 208. Vz Z. co čím. — jak. Nová metla (nové koště) dobre zametá. Mt. S I. 118. — koho kdy: při zkoušce zamítnouti. Dch.