Zamlčeti
Zamlčeti, vz Mlčeti; zamlkati, zamlčívati, zamlkávati, zamlčovati (zastr. zamlkovati) = mlče zatajiti, neříci, verschweigen; nehlásiti se k svému právu, sich nicht melden, schwei- gen ; se = zamlknouti, sich verschweigen, keinen Laut von sich geben, Rede abbrechen. Jg. Zamlčen a zamlčán (od zamlčati). Cf. držeti — držán, slyšeti — slyšán. — abs. Za- mlčí a sní jako hrušku z popela. Ctib. Hád. — co: výčitky, D., psaní. Bart. Poslední slovo vždy zamlčel. Us. Tč. To ovšem za- mlčel. Ddk. II. 354. Pravda len to, čo za- mlčujete. Zbr. Lžd. 163. Radši by o kordy šel, nežli slovo zamlčel. Hkš. — V., Kom. — co, se kde. Z. něco před někým. Biancof. Z. se v něčem. Bart. I jest mu v knize po- slední tolik zamlčeti, že jeho historické vy- pravování ztrácí půvabnou pestrosť oddílů předešlých. Ddk. IV. 121. Vypravuje věci, jež sv. Luka v dějech apoštolských zamlčel. Sš. II. 14. — se. Dítě se zamlčelo. D. A tu se zase zamlčel. Us., Lipa 304. — se, co proč. Pohnutím se z-čel. Osv. I. 261. Jan, miláček Páně, panenskou jakousi stydlivostí jméno své zamlčuje. Sš. J. 32. — se o čem (kdy). Z. muož-li se dědic o dědictví ve dni a v roce. Mus. 1880. 553. Dějepisec polský Dlugoš z úmysla z-čel se o přátel- ských úmluvách, tehdáž mezi oběma národy prošlých; Tím dána císaři možnosť vyko- nati to, co při žádání berně přede vším na zřeteli měl, ačkoli v řeči k sněmu o tom se byl z-čel. Pal. Děj. III. 3. 53. a 237. (Šd.). — jak. Kozma schválně z-čel zde některá další ustanovení papežských legatů; Kozma zamlčuje se náhle a úmyslně zrovna k r. 1120.; Které věci, nechtěje zjevením pravdy stati se Nelibým, raději zcela z. se rozhodl Ddk. II. 241., 450., 457. (Tč.). Na chvíli se zamlčeli. Šml. Akže bol nepriatel, toho zamlčal, kdo to našiel. Sl. spv. Úv. — kdy. Ako povstal dualismus, o tom bysme jedno druhé povedať mohli, ale zamlčíme nateraz. Rtk. 24. — čeho: hříchů, šp. m.: hříchy. D., Brt.