Zarmoucený
Zarmoucený; -en, a, o= smutný, zkor- moucený, betrübt, traurig. Na Slov. zarmú- tený. Z-na jest duše má. Ros. Zarmútená vlasť. Č. Čt. II. 141. V časích těchto za- rmoucených. V. Z. píseň. V. Z. tvář. Us. Dľho, dľho potom ešte poplakala si na lúke a vrátila sa domov zarmútená. Mt. S. I. 57. Ach, ja smutná, zarmútená vdova! Zbr. Lžd. 198. Čo si, šohaj, robíš muky? jaký si za- rmútený! Ppk. I. 100. Kamže ty už, môj, najmilší, chodievaš, že ty na mňa zarmú- tenú zabúdaš? či ty mňa už zarmútenú tak necháš? Sl. sp. I. 9. Poteš srdce zarmútené; Nemám žiadne potešení, ach já smutný za- rmútený. Sl. ps. 66., 91. Z-ná chodím, tru- chlivá jsem. Er. P. 142. Tvár jeho zarmú- tená, ale odhodlaná. Hlčk. Zb. III. 27. Mé srdečko zarmoucené potěšte. Ps. slez. Šd. Poteš zarmúteného, keď sa ti žaluje. Na Slov.Tč. Co jej z-ho potkalo? BR. II.41. — kde. Já na světě zarmócená, ode všech sem opuštěná, nemám v světě žádného, kromě Jana svatého. Sš. P. 56. -- čím : něčí smrtí. Troj. 357. — jak: hluboce z-ný. Dch. — čeho. Dávámeť vám věděti, že jsme toho nemálo zarmouceni. Arch. I. 35. — Z. = nešťastný, zatrolený, proklatý, leidig, ver- wettert, vertracht. Z. peníze, bohactví. D. — komu. Když někdo bývá do vězení dán, nemůž jemu to než z-né býti. BR. II. 81. a. Bože môj, Bože môj, zarmútený svet môj ! všetkým je veselý, len mne zarmútený. Sl. spv. I. 17.