Zásuva, zásuvka
Zásuva, zásuvka, y, f. = věc k zasu- nutí sloužící, závora, zásuvka, zástrčka, zá- vlačka, der Schieber, Schuber. Us. Hvl., Hrm. Zásuvka = zástrčka dymní, der Rauch- schieber. Šp. Z. v zámku. L. Stavidlová zá- suvka. Prm. Zásuvka = tyč posuvná u vý- hybky železničné, NA. IV. 199., tyč, kterou do dutého sloupu zasouvati n z něho vy- souvati lze. ZČ. I. 236. Cf. Šoupátko. — Z. = hláska v zásloví pripojená, der am Ende einer Silbe zugefügte Laut. Bž. 35. Z-ky máme jen několik příkladů ve staré češtině a ve mluvě obecné. Ve strč. zasouvá se j k záslovnému e (é): zejspanie, Mst., nejmálo, Alx., jejéj (m. jejé), paniej m. panie, město velikéj, vsuli na svéj hlavy (Zj. sv. Jana) Zvláštní způsob z-ky jest opakování náslovné souhlásky v zasloví: jej m. ji, žež m. že, ses m. se; v obec. mluvě zez m. ze n. z (zez Plzně). Obecná mluva zasouvá: j, n, c, čímž vznikají ohyzdné tvary: tentoc, tenton, tentonon, tentononc, tenhlen, ten- hlene, tenhlejc, zdravějc, vícejc atd. Bž. 51.