2. Díti
2. Díti = říci. Cf. Bž. 187., 211., Gb. v List. filolog. 1879. 220., 1880. 101., 1883. 449., 1884. 164. D., děju, dím přiděláno k díš, dí. Odchylkou 3. os děje m. dí: Což kolivěk děje. Tand. 16. (Listy filol. 1884. 164). Děju, dicam; die vešken lid, Ž. wit. 105. 48.; diete, dicitis. Ib. Isa. 4. A já diem; A ten žid jdi (dí). NB. Tč. 51., 39 Písmo die. Št. Kn. š. 33. (5.). A zda dieš? Hr. ruk. 417. Ty díš. Št. Ř. 143. Opět díme. Ib. 22. b. Dějú, dicent. Ž. wit. 51. 8. — co. Pravdu díš. Us. Pdl. Co pak díš? Kom. Die-li to právo a milosť vaše, na tom pře- stanú; Na tom přestati chce, co kdo dobrý dí. NB. Tč. 206., 250. - komu A já jdiem (dím) jí; A jdí (dí) jemu zase purkmistr. NB. Tč. 36., 150. Die Hospodinu. Ž. Kl. Neb jakž té vsi dějí. Půh. I. 123. Oněm básněm nic neději. Št. Kn. š. 3. Když dím někomu. Št. Ř 131. a. Tak jemu díte. Br. 148. b. Potok, jemužto jmě Tigris dějí. BO. Kakoť (ti) dějí? Hr. ruk. 19. Prokop mi dějí. Ib. Kak ti dějú, pravé jmě? Mast, 5. Dějúť mi Rubin. I jiných jeho synóv, ješto jim křesťanské jméno dějí; Pohoním Ko- nečka, kterakž jemu kolvěk pravé jméno dějí z Vzdúnek; Pohoním Janova syna z Moštišť, jakž jemu kolivék křestně jmě dějí. Půh. I. 280., 371., II. 113. (243.). K městu, jemuž Téba diechu. Alx. Že jemu Přemysl děchu. Dal. 5. 12. Jemuž jmě dě- jechu (al. bieše) Čech. Ib. 2. 4. Tiej dievcě Šárka diechu. Ib. 13. 9. Jemužto (poľu) Sennar diechu. Ib. 1. 10. Jemuž diechu Krok. Ib. 3. 2. Knieže, jemužto Oldřich diechu. Hr. ruk. 17. Jidú v horu, jejž dějí Lobec. Ib. 35. Vojtěch mně dějú. Pass. gloss. 274. 2. Děchu jemu Kosfus jmenem (m.: jméno). Kat. 23. Cf. Jir. Nkr. 71. — ke komu. Cizí k sobě děli řečí. Vrch. Pešku, co ty k tomu jdíš? A Pešek jí jdí; A já jdiem k němu; Co ty k tomu dieš, Co k tomu die, ty zvieš: A já diem k němu; Co ty k tomu jdíš? NB. Tč. 118., 64, 80., 90., 109., 118. Když dějí k vám. Pror. 6. b. Svatí andělé k nám dějí poselství. Št. Kn. š. 127. — co čím. Tím psaním tu nedím vypověď, ale .... Bart. 220. 7. — kde. Což ti mezi nima dějí, má na tom dosti míti. Půh. II. 230. — o čem. Prosím tebe, o kom to prorok die, o sobě-li čili o kom o jiném? ZN. —jak. Hotovi jsme spraviti, jak kto dobrý dí nebo jak právo najide; Mlčte, dím jim jednú, druhý až i třetí, mlčte, jakýs tam křik. NB. Tč. 72., 251. A k tomu dieta jednú řečí dva papeže. Hus. II. 268. Neb Eleazar tolik se die česky jako by řekl: Buoh mój pomocník. Št. Kn. š. 124 Vz D. ke komu. — kdy kam. A na tej při die žalobník mezi všechny: Milí páni. NB. Tč. 11. — Cf. Zdíti.