Zaviniti
Zaviniti, il ěn, ění; zaviňovati = pro- viniti, vinen býti, verschulden, verwirken, verbrechen, sich zu Schulden kommen las- sen, sich vergehen. — co. Co jsem zavi- nil? D. Co's z-nil, naprav. Dch. Viz, aby (ty) prokletie od Boha nezavinil. Št. N. 167. 38. Cos zase zavinil? Us. — Br., Dal. — čeho, šp. m : co. Jv. — co komu. Nic jsem židům nezavinil. Ben. V. Co zavinil tobě mistr tvůj? Lom. Nic mi nezavinili. Lpř. Slov. I. 21. Což som vám zavinil? čo mně môžete zlého vytýkať? Hvl. 5. Ne- mieni se mstíti, ač mu jest zavinil; A co pak, že zavině svému blížniemu ještě se naň hněváš? Hus I. 334, 339. — čím. Lidé zaviňují skutkem. Er. Z. se něčím. Šml. I. 44. Listiny, které svým zpětdatováním v historickém líčení mnohý zmatek zavi- nily. Ddk. IV. 313. Churavosť svou z-nil nějakými hříchy. Sš. J. 84. (Ty zlořády) nepřestáváme kárati, kdekoli jimi zaviní. Pal. Děj. III. 3. 110. Tiem-li jsem zavinil, abyste se zdvihli proti mně v boji? BO. — Br. — proč. Lidé zaviňují z příhody, z kvap- nosti. Er. — (se) kde. Z. se v něčem. Nz. Ktož před úřadem slovem nebo řečí z-nil, ihned u věži sazen byl. O. z D., Arch. II. 488. — proti komu. Že oni (židé) proti oběma zavinili. Sš. Sk. 86. Kdož jest svými hříchy proti svému stvořiteli zavinil? Pass. 16. A tak móž bába knězi hřiechy odpustiti, když proti ní z-ní, ulúdě jí dceru neb ne- chtě jie zpoviedati bez peněz; Móž proti každému někto z. a tak on móž jemu od- pustiti; Petru móž Jan odpustiti, což proti němu učinil, ale nemóž, co proti pánu z-nil, přestúpiv jeho přikázánie; Téžť jest, když bratr tvuoj neb sestra tvá z-ní co proti tobě. Hus 1. 340., III. 181. Když proti j'mu byl lid z-nil. Alx. V. v. 640. (HP. 16.).