1. Zaviti
1. Zaviti, viji, vij, vije (íc), il, it, ití; zavinouti, ul, ut, utí; zavíjeti, el, en, ení; zavíjívati, zavinovati = zaobaliti, zakryti, schovati, einwinden, einwickeln, einhüllen, umwinden; otočiti, oplésti, umwinden, um- wickeln, herumwickeln, verwickeln; zahra- diti, um-, verzäunen; uviti, uplésti, fertig winden; mávati, herumdrehen, -schwenken; stočiti, zatvrditi, verdrehen, verstocken; za- jíti, zajeti, einlenken. Jg. — co, koho. Bůh vysoko, král daleko, pravdy nikdež, jediné zavina hlavu smrti dočekati. Prov. Z. srdce (zatvrditi). D. Z. dítě; nevěstu (= čepiti). Us. Zavinouti něco, verblümt sagen. Nz. Zavíjá hlavu (je závitkou, zmr- halkou, dopustilkou; o padlé ženštině). Sš. P. 194. Nech panne hlavu zavijú (= otočí vrkoč, jako ženy mívají. Vz Obálenka). Dbš. Sl. pov. VIL 29. Zavij svú hlavu. ZN. S tými ženami, co zavijaly mladú nevestu (čepily). Dbš. Obyč. 23. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu sv. zavírá; Ach na rybníčku seno hrabú, už tu nevěstu zavíjajú; Povol si, dě- večko, pokud jsi panenkú, šak si nepovolíš zavija hlavěnku (až se provdáš). Sš. P. 23., 446., 502. Je-li tady kdo z rodiny, můj ta- tíček roztomilý? Bude i on při mně stati, dyž mě budú zavíjati; Už sa ty horečky zeleňajú, už nám tú Marušku zavíjajú. Pck. Ps. 84., 88. Pohlaví ženské má hlavu obe- stříti neb zavíjeti. BR. II. 563. b. Zavine svoj ocas jako břečtan. BO. — co, koho, se kam. V.. Puch. V rouchu. Br. Z. dítě do plínek. V., se do roušek. Záv. Z. k ně- komu (zajeti, zajíti). St. skl. Do pláště se hodně zavinouti. Dch. Její srdce by se v kamen zavilo (zatvrdila by se). Drsk. V bílou plenu zavijou si hlavy. Hdk. C. 39. Dolinočka moja, jak ťa horky kryjú, jako keď nevestu do venca zavijú. Sl. ps. Na mäkké lono nás usadí, zavinie do tieň plá štika, povesťou bájnou o svojej mladi v sen milučký učičíka. Btt. Sp. 4. Ružičky moje, ja som vás do vencov krásnych zavila. Sldk. 286. V roucho vábnější se zavil (ďábel); Sobě vavřínů a révy sklizeň, trní bratrům ve vlas zavíjel. Čch. Mch. 38., Bs. 52. I za- vinul jest do toho pláška za 17. zl. bez ortu peněz královských. NB. Tč. 24. — (koho, se) čím: někoho rouchou. Ros. Had svou kořisť zavíjí ohonem. L. Vřete- nem z. (máchati, mávati). L. Však mně ne- bude zima, zavinu se šatkou. Slez. Šd. Půl (fěrtochem) synáčka ovila a půl se (s) ním zavila. Sš. P. 30. Zem s nebem dookola jasnou dúhou zavijeme. Btt. Sp. 41. Zavi- nuvši jeho tělo ložným rúchem. BO. — (se) kde. Se okolo čeho. L. Mezi dobrými se zavíjejí (otáčejí se, zabývají se). L. Keď vykvitne v zahrádke mojej kvet lalije, po- tom nám už kňaz rúčky v kostele zavije. Ppk. I. 104. Na něž (v boji padlé) když sě rozpomanu, až mi sě v srdci zavine (srdce se mi zkormoutí). AlxV. v. 801. (HP. 20.). Tiše nad krajinou stín se zavíjí. Kká. K sl. j. 154. — jak. Dívka byla dospělá a za- víjela se už za mladou paní (jako mladá paní). Osv. 1884. Wtr.