Zavoněti
Zavoněti, ěl, ění; zaváněti, ěl, ění; za- voňovati, zavonívati = počíti voněti, an- fangen zu riechen, ein wenig riechen, Geruch von sich geben, anriechen; zasmradnouti, stinkend werden; zpozorovati, bemerken, wahrnehmen. (Slov.). — abs. Vůně libá za- voněla. Lora. To maso již zavání (páchne). Ros., D. Ježibaba zavoňala, že to bude vohľač, preto tak pekne sa k nim mala. Dtš. Sl. pov. I. 226. — čím: zvěřinou (jako zvěřina). Někdo tu pížmem zavoněl. Us. Výklad ten protivenstvím z-ní. Sš. II. 93. — komu. Zavoněla mu pečeně. Ros. Fěr- toušek mu zavoněl. To mu zavonělo. Šm. Z-la mu zástěra, Us. TJ., vojančina. Us. Šd. Dy sem ja šel přes ten hajek, zavoněl mi marijanek; Ani mi nevoní rozmarýn zelený, jak mně zavonělo moje potěšení. Sš. P. 258., 283. — jak (kudy). Ó pak bych zavoněla šíro po krajině. Kmk. (Moravan 1878. 111.). Veď on to dobře zavoněl. Mt. S. I. 111. A on mě zavoněl jako rozmarýnek. Sš. P. 224. Mi takú večeru prichystaj, co ju už na pol míle zavoniam. Dbš. Sl. pov. I. 287. — odkud. (Medvědu) ze včelnice zavonělo. Kká. Td. 127. — kam. To kopčanské pole tŕnim, šípom kvitne, to moje srdenko k nemu neprivykne. Ej ale to gbelské s modrou fijalenkou, to mi zavoňalo k mojemu srdenku. Mt. S. 12.