Zazvoniti
Zazvoniti, il, ěn, ění, zazváněti, ěl, ění, anfangen zu läuten, ein wenig läuten. — abs. Někdo zazvonil. A keď s koňa spad- nem, šablenka zazvoní. Mt. S. I. 19. A třetí zlatý vlas upadl na zem, jen to z-lo. Er. Sl. čít. 15. Zvony same z-ly, že v kostele vraha měly. Sš. P. 4. (37., 44.). Když Ne- špory zazvoní Půh II. 664. — k čemu: k jídlu, Ros., k šturmu Háj. — nač, več: na zvon, v zvon. Mand. Z. na mši. Vlč. Zl. v ohn I. 47. Zazvoň, žačku, na velky zvůn, už ja idu v nebesky dům. Sš. P. 775. — čím na koho: zvoncem. D. Už vranník vychodí a šuhajík na ňom, ostrôžkou ho bodne, šablicou zazvoní. Čjk. 47. Zazvoň, žačku, malym zvonkem, už ja idu malym domkem. Sš. P. 775. — co komu. Radostno Christu se kloniť, jeho vrahom smrť zazvo- niť. Hrbů. Jsk. — kde (komu jak). V tom chráme ňáder jednej zazvoní vzdych. Kyt. 1876. 8. Pohnutí mu z-lo v řeči. Vrch. Na lono, chúďa, sa mu obalí, na prsia hlavinku skloní a tíško spieva, jako keď v diali ve- černý zvonček z-ní. Btt. Sp. 117. Na dolině zvony smutno z-ly, akoby milého do hrobu vložili. Sš. ps. 126. Tebe (tobě) na zvonici zazvoňa mendíci, mne (mi) šabla z ní! Sl. ps. A tu hned začnú Te deum laudamus sami páni na rathause a z-ní potom po vší Praze. Pal. Děj. IV. 2. 27. — kdy. Niet nešťastnejšej cesty ako tej, pri ktorej ťa ešte na dedine leba na meste z-li. Dbš. Obyč. 105. Na večer ku klekání z. Us. — kam. Kdo mi vráti zašlé doby, čo ich mla- dosť zmámila ? Kto sa vráti, keď na hroby hodina z la? Č. Čt. II. 136., Sl. ps. A do boja meč zazváňa. Slov. Č. Čt. I. 337. — jak. Jak ponejprv z-li, hned tam všetky matky byly. Sš. P. 156. Vz Zázvuk. — proč: na poplach. Šm. — oč. Měšec (hozený) o člun z-nil (padl naň a zlato v něm zacinkalo). Čch. Dg. Kv. 1884. 242. — se, si = zama- zati se, sich beschmutzen. U Místka na Mor. Mtl.