Zdusiti
Zdusiti, zdus, il, šen, en, ersticken. — koho, co. Kdo s koho muž, ten toho zduš. Prov. Z. plamen. Hdk. Či zdusiť ohne (ohně) Vnikána môžete? Č. Čt. II. 157. Ach, ten kopec na hrobečku mnohý úsměv zdusí. Hlk. S. I. 21. Z. něčí výkrik. Osv. VI. 594. Vytrhni obraz môj z pamäti, zdus každé ľúbosti hnutie. Sldk. 255. — co kde čím Z. se dýmem. V. Skřek v plamenech se zdusil. Kká. K sl. j. 196. Někteří havéŕi v dole se zdusili; Jiní v té skrýši ohněm zdušeni; Z-lo se švubem pět havéřuov; V dole hor- ním z-lo se pět havéřuov smradem. Dač. I. 109., 125., 145., II 24. — co s kým. Se Soběslavem zdusil sporu svíce. Tč. exc.