Zhaněti
Zhaněti, zhaněj, ěje (ic), ěl, ěn a ín, ění; zhaniti, zhaň, ní, il, ěn, ění, zhaněti, zha- 319* ňovati (vz Haněti) = znectíti, neuctíti, po- haněti, schänden, beschimpfen, verunehren, entehren, berüchtigen, tadeln, anschwärzen. — abs. Ktož jest zhaněn, nevyvede-li se, hanbu trpí. Jir. exc. — co, koho. V., Jel. Nepěkná věc to zhaňovať, co sám žádáš míti. Mor. Tč. Mistrová jedna druhou zha- něla. Sl. let. V. 233. — koho kde: před soudem. Brikc. — čím: nadávkami. Čím jest kdo koho zhaněl. Zř. F. I. E. XXVII. Žaluje p. Jan na Lorence Šaldu, kterak jest ženu jeho zhaněl svým jazykem lstivě. NB. Tč. 170. — co komu. Já jsem mu to zha- nil, aby toho nekupoval. Us. Šd. — jak. Z lehkých příčin soudiece se jedni druhé vysoce zhánějí a na česť sahají. ZV. (Jir. exc). — koho na čem. Jej na cti vysoce zhaněl a nařekl. Vš. 30., 49. Zhaněl mě na poctivosti. Drsk.