Zhoubce
Zhoubce (zastr. zhúbce), e, m. a f., vok. zhoubče, vz -ce. Z. = hubitel. záhubce, der Verderber, Beschädiger, Vertilger, Ver- wüster, Verheerer. Zerstörer. Jg., V. Z. zem- ský. Zříz. těš. Z. a škůdce zemský. Rb. 274.. Václ. VII., Půh. I. 112., IT. 120., Arch. II. 272. Vz o nich Zř. z. Jir. R. 24., U. 4., Z. 6.. K. 4L, L. 16.. 25 , 27. Cf. Zahaleč. Z. lidský. Zlob. Kočka jest myší zhoubce. Rd. zv. Abychom v hromadu se strhli proti takovým nepřátelům a zhoubcům jazyka našeho; Dávní z. víry katolické: Proti zjevným zhoubcům zemským. Pal. Děj. IV. 4. 205., IV. 2. 29., V. 1. 398. Z-ce zemské honiti. Exc. Nebyl dobrý člověk nezzhúbce statku jeho. NB. Tč. 214.