1. Zima
1. Zima, sansk. hima, lit. žema, pr. semo, řec. xtifímv. Vz Mkl. aL. 131., 270. a Etym. 403. a. Cf. Kram. Slov. Mách. 205. Zavři dvéře, z. letí. Mor. Šd. Z. o sv. Martině. Vz Zbrt. 180. Pro zimu do dýmu jíti. Us. Rgl. Udeří-li brzo z., stálá nebývá. Us. Kšť. Jsou-li borové šišky na borovicích ve vršku, bude veliká zima na kopcích, pakli na do- lejších větvích, tož bude holá z. v níži- nách. Val. Vck. — Z. = zimavosť atd. Už tak z. se mnou hrála (lomcovala). Us. Šd. Z. ho střásla, zdrhla (zemřel zánětem). Us. Brt. — Z. = čásť roku. V létě se žádný neupeče, ale v zimě to leckdo zmrzne. Us. Brt. Je-li dlouhá z., je moc ovoce. Val. Vck. Na Šimona Judy, z. leze z búdy a nemá-li moci, přijde na vše svaté v noci. Val. Vck. Jsou-li hřiby zdravé, bude tuhá zima, pakli chrobačlivé, bude pluhavá (de- štivá). Kda. — Z., adv. Kompar. a superl.: ziměji, nejziměji. Gb. Ml. I. 182., II. 179., Brt. D. 155.