Zlobiti
Zlobiti, il, en, ení; zlobívati = zlého, hněvivého činiti, böse machen, erzürnen; se = hněvati se, böse sein, zürnen. Z. wit. 36. 9., 73. 3. — koho čím: křikem svým, špatným chováním. — se na koho. V., Cyr., Kn. poh. II. 169. Na mě se zlobíte. ZN. — se proti komu. Bib., Čten. Nikod. — se proč. Pešín. — se oč. Kram. Úředníci se tehda o to tolik zlobili. Dobrus. Vk. O nic se nezlobí. Ib. Vk. Nic se o to nezlobě. Bl. 64. Velmi škodil Tnrkuom, o čež se císař turecký zlobil. Dač. I. 161. Z-li se o to, že lidé ... hříchů odpuštění docházeli. BR. II. 142. a. — se. Zlobí se, však ho to zase brzo přejde. Us. Dch. — se s čím: s chasou. Zlobí se s vodou (nemyje se jí rád). V By- stersku. Sn. —jak. Zlobil se, až růsti (velmi). Na Hané. Bkř. Pořádně se zlobil. Dch. Zlobíš se jako krocan. Us. Šd. Zlobil se hněvem. svědčil závistí. Št. — kdy. Pánbíček při bouřce hrozí nebo se zlobí (říká se dětem, nechtějí-li tiše se chovati). Mor. Vck. Dobrý člověk, hněvá se někdy, ale nezlobí se nikdy. Kmp. C. 129. — se nad čím. Zlobí se nad tím, když se někomu dobře vede. V. — se přes co, špatně. Kmp.