Zlořečiti
Zlořečiti, il, en, ení; zlořečívati, zloře- čovati = zle mluviti, klíti, láti, schelten, lä- stern, fluchen, maledeien; zlého žádati, pro- klínati, verfluchen, vermaledeien. Jg. — abs. Tak zlořečí, zúri bez seba pýchou nadutý tyran ten. Btt. Sp. 108. A klnú-li oni (kněžie), on (Bóh) žehná, zlořečie-li oni a on blažie. Hus I. 352. — na koho. Ros. Sedláci se hanbili a zlořečili na pastýře, že jich už po druhé podvedl. Kld. II. 171. — komu. Jak z-číš nepřátelům, z-číš sám sobě. Mor. Tč. Kdo komu zlořečí, škodí sám sobě nejvíce. Mor. TČ. A to jest zle činiti a tak i z. samu sobě. Hus I. 250. Kdo otci svému zlořečí, shasne svíce jeho. Br. Dni svého narozeni zlořečí. V. — co, koho. Zlořečím to. Jel. A kohož on z-čil. Bart. 320. 20. Některé z nich zlořečil. Ben. V. Z. budu vaše žehnánie; Z. budú vás lidé; Blahoslaveni budete, když vás nená- viděti budú lidé, z. budú vás; Svět ho z-čí; Kterak budu z., jehož nezlořečí Bóh? Hus I. 31., 250., 404., II. 205. — proti komu. Mrtvý má zavrené uši, proti němu z. ne- sluší. Slov. Tč.