Dmouti
Dmouti. Cf. Bž. 25. Gb. v Listech filol. 1883. 133. a 449.: Dúti, strb. dati, dbma,, dtnesi, flare; Praes. dmu, dmeš; imperf. dmiech; aor. duch; inft: dúti; dut. Ke tvarům pravidelným přidělány jsou tvary nové, totiž : nové tvary praesentní, duju, duj atd. ze kmene infinitivného (du-) a nové tvary in- finitivní: dmouti, dmul, dmuv, dmut z prae- sentu pojatého podlé tř. II. dmu, dmeš, dmouti, dmul atd. podlé minu, mineš .., mi- nouti, minul atd. Tak již v 16. a 17. stol. Jazyk nový má z toho slovesa dvě: douti, duji ... a dmouti, dmu . . ; oboje u Rosy 190., 195. a j. Vz tam více a Douti. — co. Dme jej pýcha. Št. Kn. š. 162. — se. Prsa dmou se. Čch. Bs. 55. Moře dmieše sě. BO. — se čím. Ňádra její dmula se rozčilením, touhou, nedočkavostí. Hrts. Prsa její dmou se slastí. Nrd. — se jak. Ňadra dmou se rozbouřená výše. Kyt. 1876. 48. Vlny dmou se vysoko. Osv. I. 90. Ňádra dmula se v pravidelném tempu, bouřlivě, pracně. Hrts. — komu. Jakýs nový cit dme jí ňádra. Čch. Bs. 93. Hrud se mu dme. Kká. K sl. j. 103. — se kam. Vody jako hora vzhóru se dmúce. B0. -- se kudy. Po nebi dmou se černé dýmy. Kká. K sl. j. 17. Každé od- dechnutí jako by se dmulo širou prostorou. Nrd. v Osv. I. 82. — se kdy. Dmula se mu ve snu pRsa. Kká. K sl. j. 27.