Znoj
Znoj, e, m. = vedro, úpal, die Glut, Glut- hitze, die Hitze, Sonnenhitze, aestus. Výb. I. 1089, Dch., Kaln. 208., Světz. 1875. V MV. nepravá glossa. Pa. Snáším zimy, znoje. Puch. Rozdýmejte ohňů tavné znoje. Nitra VI. 125. Ale tí, ako len mohli, popchýnali koně, že sa len tak v znoji zvárali. Dbš. Sl. pov. I. 564. Oko pobleskuje v chorém znoji. Čch. Mch. 99. Trpiechu lidé všelikeho horka znoj (aestuaverunt; aestu magno). ZN. V onej v spále, v onom znoji jeden Hřek sě pitie sžádav. Alx. M. v. 88. (HP. 92.). — Z. = put, der Schweiss. Na Slov. Žrebec Činko, jako sňach z čista neba spadlý, celý pokrytý bielou znoja penou. Sldk. Mart. 6. Z. se mi juž s čela roní. Pokor. Z hor 32. Pan tatík se věru octne nad ním v znoji. Ib. 153. Kráča, stúpa a z. mu tečie z čela. Dbš. Sl. pov. V. 66. — Z. = těžká práce, schwere Arbeit. Mus.