Zočiti
Zočiti, il, en, ení = zhlídnouti, spatřiti, erblicken, sehen. — co, koho. St. skl., Dal., Rad. zv. Zočil jelena sličnosti neobyčejné. Ddk. II. 154. Jen co to zočili, dali se do hlasitého smíchu. Ntr. VI. 223. Keď však jeden vyhrabal zrno z mrvy a druhý tvrdil, že on ho zočil prvý, a chceli ho mať oba, vznikla medzi nima zloba. Zbr. Báj. Chlapec, ktorý prvý raz mraveniště zočil, s otázkou k otcu, odkuď hŕba tá, priskočil. Zbr. Báj. 3. Tu kráľa zočí sa valiť. Hol. 155. Co jsi tuto zočil. Čch. Dg. 700. Kde čo zočil, všetko ulovil. Dbš. Sl. pov. I. 92. — čeho. Na- horu vystoupiv žíznících krajů zočil, šp. m.: co (kraje). Brt. — co kde. Tu Jaromír zočil u postele kus sýra. Ddk. II. 230. Dievča v blízku keď zočím, šabličkou z kutej oceli parádne si pokročím. Ppk. I. 62. Dúfal som vo chráme zočiť syna, abych sa s ním rozžehnal na veky. Zbr. Lžd. 37. — jak. Prv něž kdo do čeho vkročí, něch se (si) všecko dobře zočí (obhlídne). Na Ostrav. Tč. — kdy. Stráže rozestavené v čas ještě zočivše jízdné, brány zavřely. Ddk. II. 408. — se = pučiti se, oka do- stati. — se kde. Byli dnové teplí, tak že se na vinicích zvočilo. V.