1. Do
1. Do. V laštině s genit. jmen osobních = k: idě do kovala, do ševca, do Pavlíčka, do nas, do kupca, do súseda, do stryka, do pana velebneho. Ve Frenštátě obecna jest tato vazba toliko při jménech rodinných: do Křenkuv, do Klinkovskych, sice místo má předložka k s dat. jako v češtině. Na Brušperku říká se: do řezníka, do nas atd., ale ku mně výhradně, na Frýdecku vedle do mně. V některých formulích zachovala se tato vazba i jinde na Mor.: Di do stvora (pom.)= di do čérta (na Zlínsku). Brt. D. 184. (Tč.). Půjdu do Míčka (k Míčkovi). U Místka. Škd. Půjdu ja do švagrovej; Jak z vojenky přijechal, do macičky pospíchal; I šla do súseda pro oheň. Sš. P. 91., 92., 635. Také na Slov.: Darmo do nás chodíš; Šuhajko, čo nechodíš do nás?; A keď ešte do vás prídem; Chodieval si do nás. Sl. ps. 99., 246., 273., 298. Šuhajova mati, ej, tak mi odkázala, aby som jej syna do nás ne- volala. Sl. spv. V. 171. Prigdže šuhaj do nás na potěšenie. Koll. Zp. I. 157. — V ná- řečí val., laš. a porn. sloveso nadávati pojí se s předložkou do a gt. pl. nadávky. Na- dávali jí do čarodenic. Nadál mi do potvor. Vynadál mu do kmínů. Brt. D. 184. — Při pojmích pohybu užívali dříve často v, kde my nyní užíváme do. Potom jej v hrob po- ložichu. Hrad. 121. a. Vendu v dóm tvój. Ž. wit. 5. 8. Vz více příkladů v List. filolog. 1882. 125.-126. (Gb.). — Do = za. Pře- vlekl se do žebraka. Laš. Brt. D.