Zpovídati
Zpovídati, zpovídávati (zastr. zpověděti, na Slov. posud.) = ohlásiti, ankündigen, ausrufen; vypovídati, auf-, entsagen; zpověď slyšeti, Beicht hören o. sitzen. — co: Biřic má richtářův súd zpoviedati (ohlásiti). Rkp. pr. cís. Já zpoviedám takové manstvie (= vypovídám). Ms. pr. man. — koho: zpo- vídal mne kapucín. Ros. Tě zpoviedámy, te confitemur. Ž. wit. Ambr. 260. a. Umierá. umiera, už ju spovědajú, na tebja, šohajku, na tebja čekajú. Sš. P. 306. Žalujíce na faráře a jiné kněží tohoto města, žeť ani nás ani hospodyň našich ani dietek chtie z. Arch. III. 195. — co komu. Alexandru, dietěti obak ěstnému, zpoviedajú milosť svoju. Alx. — se. Jdi před kněza, spovídaj sa, vezmi rúšku a zavij sa. Sš. P. 3. Bude stonati (žena), aby sě zpověděla, a když kněz přijde, aby s ním rozmluvila, bohdaj horšieho něco nepáchala; Hřiechu želé a zpoviedá sě; Ale ktož zpoviedaje sě opět hřeší, ten jest posměvač pokánie. Hus 1, 203., 228., II. 150. Příhoda se nezpovídá. Bž. exc. — se komu: knězi. Us. Zpoviedayu sě tobě. Ž. wit. 29. 13., 17,. 50. Já bídný hříšník z-dám se Bohu všemohoucímu . . . Us. Mž. 94. Poslali starú babu, abych sa jej spovedal. Sl. ps. 334. Pannú si se udělala, knězi se nespovídala. Sš. P. 4. A jakož mi píšeš, abych sě polepšil, že mě pán Buoh kárá: i nemám sě komu z. Arch. V. 344. Ani se má člověk obrazu z., ani jeho zač prositi; Z. se má člověk knězi, ač mu prve Bóh odpustil. Hus I. 73., II. 440. Kak brzo a komu dlužni jsú se z. Št. Kn. š. 27. — se z čeho (kde). Z. se z hříchův. Jel., Har. Nevidíš ich hriešnych duchov, jako nocou letia hluchou a jak k nebu pozerajú, z hriechov sa mu zpovedajú? C. Čt. I. 138. Jal se z. přede všemi z hříchu svého. Vrch. A z-li se z jiných zločinu hojných. Pal. Děj. V. 1. 229. Z Hříchu se z-la a z nich se vy- znala. Čes. mor. ps. 11. A u peklě pak kto sě bude z. tobě? Ž. wit. (Anth. I. 3. vyd. 8.). — se čeho (kde) komu. Užitečno jest z. se i všedních hříchů. Št. Kn. š. 237. Zpo- viedaj sě jeden druhému svých hřiechuov. Výb. 546. Chtěl se biskupovi svých hřiechuov z. Pass. 27. Z. se hřiechóv ne obrazu, ale Bohu před obrazem ; Hřiechóv se zpoviedaje neb Bohu na chválu zpievaje; Aniž viem, by kterých hřiechóv lidé viece tajili a tieže se jich z-li; Hřiechóv knězi se z. Hus I. 75., 122., 194., II. 151. (I. 429., III. 189., 296.). Pro některú potřebu móž to kněz odpustiti tomu, ježto j's? jemu z-dal hřiecha některého ; Potřebno z. sě i vezdajších (všedních) hřie- chóv. Št. kn. š. 220., 237. Kdo zhřešil hřiechem smrtelným, hodné jest, aby ihned se jeho z dal. Ib. 236. Jeden druhému zpoviedal sě svých hřiechóv. Št. — jak. Zpoviedayu sie tobie, Hospodine, ve všem sirdci mém. Ž. wit. 137. 1. Řkúce, že to dávají těm, kteříž sě ústy zdají a v srdci skrúšenie mají; Často člověk z-dá sě knězi lživě pravě malé hřiechy a zamlčie chtě veliké. Hus II. 151., 162. — kdy. Nejméně jednou v roce nařízenému knězi se z. Mž. 17. Asa jednú v rok má každý se z. Št. N. 336.